Futura, Karlin Studios, Praha
Forma následuje... risk
kurátoři Jana a Jiří Ševčíkovi, Monika Mitášová
25. 5.-29. 7. 2007

Rachel Harrison, Kontrola pneumatik, o mramorovém aktu ani nemluvě, 2006, mix média, 200 x 53 x 53 cm

Milan Houser, Hory, 2007, 180 x 140 x 105 cm, kombinovaná technika

Návrat sochy jako hmoty
Lenka Lindaurová (psáno pro HN)

Dvojitá výstava Forma následuje... risk v pražských galeriích Futura a Karlin Studios přivádí znovu po mnoha letech na scénu respektovanou kurátorskou dvojici manželů Ševčíkových (tentokrát ještě ve spolupráci s teoretičkou architektury Monikou Mitášovou) a zároveň téma sochy jako objektu či hmoty.
Název parafrázuje slavný funkcionalistický slogan amerického architekta Louise Sullivana o formě následující funkci, který byl rovněž použit pro výstavu Forma následuje vědu v roce 2000 týkající se aplikace architektonických teorií Karla Teigeho do stavební praxe. Ale zpět k sochařské formě. Po dlouhotrvajícím období, jež preferovalo konceptuální instalace s komunikační vazbou na diváka, se kurátoři pokusili o „hmotařskou“ prezentaci pracující s materiálem a ignorující diváka. Socha jako objekt, jako těžká dominující a estetizující forma, která ovládá prostor, se za posledních deset let z galerií téměř vytratila. Diváci byli spíše vtahováni do různých her, v nichž luštili jejich významy a procházeli jejich labyrinty. Nyní a tady jsou konfrontováni s neoddiskutovatelnými předměty, obludami, modely, které nestojí o pochopení, ani funkci. Že by stesk po dávno zavržených pomníčcích? Dílo tu není pro diváka, ale divák je zde pro dílo?
Výmluvným představitelem těchto aktuálních oblud je dílo Rachel Harrison nazvané Kontrola pneumatik, o mramorovém aktu nemluvě, v němž zmixovala v jakémsi „dýdžejovském“ vytržení veškerý historický odpad: antiku s minimalismem, arte povera se street work, schválnost s náhodou... Vzniklo něco tak neuvěřitelně odpudivého, že se do toho člověk musí nutně zamilovat jako do nalezeného čokla. Harrisonové Kontrola jako by se stala synonymem-modelem pro zbytek výstavy, který je podle jejího paradigmatu dohledáván a „kontrolován“. Přibráni byli i další světové kapacity jako Fraz West a jeho lehké balvany z papírové hmoty, Joe Scanlan a jeho odložené předměty, Christian Korth s antiestetickým náhrobkem ze židlí zataveném v igelitu s výstižným názvem Maminka mi říkala, abych žil navěky. České ekvivalenty nemusíme hledat dlouho – patří k nim tvorba Petra Písaříka, který je ve svém projevu značně svobodomyslný napříč všemi trendy, a Petra Lysáčka; v kombinaci nesmyslných materiálů a forem jsou nepřekonatelní. Ve Futuře, kde se dosud pohybujeme, do sestavy zapadl také letošní diplomant z AVU Tomáš Džadoň a jeho skříň roubená ze dvou starších monster, nebo málo známý olomoucký umělec Martin Horák se svým ponožkovým modýlkem hotelu Start. Dobře vybraní byli i ostatní autoři, z nichž někteří vyráběli evidentně na zakázku výstavy, jiní se měli možnost vrátit ke starším projektům jako Jiří Černický a jeho Sopl. Objekty jsou kombinovány se seriozními architektonickými modely i jejich „artovějšími“ podobami z dílny studií jako HŠH, KSA, s nimiž se tu možná k pobouření některých návštěvníků zachází jako se sochami nebo aspoň v duchu teorie tekuté architektury, která je spíše časová než prostorová. V konfrontaci s nimi si uvědomíme, že dnes už není potřeba žádných vymezení, natož definic umění.
Karlin Studios hostí díky vysokému prostoru největší objekty. Nemůže chybět monumentální sochař Lukáš Rittstein, ze zahraničních autorů je představen Roland Kollnitz a jeho Mediální kout, o jehož nezbytnosti začnete pochybovat. Intelektuálně podává svoje objektové zátiší Radoslav Zrubec (Buridanův osel musí přejít dvakrát přes stejný kámen) složené z neestetických zakódovaných šifer, protipólem je socha Mír Vladimíra Skrepla – umělá květina trčící na stožáru ze stolu. K nejzajímavějším pracím výstavy patří obalené sochy od Milana Housera: sestavy předmětů balí do poloprůsvitné látky tak, že vznikají jakési tušené organismy s povrchy minimalistických soch.
Zdá se, že poučení i nepoučení diváci by mohli být překvapeni. Projekt riskantně zkouší nepopulární půdu. Nedá se říct, že nevyzkoušenou: po jisté době jako bychom se stále ocitali v umění v roce nula.