RECENZE recbalken

Kunsthalle Hamburk
Daniel Richter
kurátor Christoph Heinrich
do 5. 8. 2007

www.hamburger-kunsthalle.de

Den Haag Gemeentemuseum
10. 11. 2007–23. 3. 2008

Malaga CAC
11. 4.-13. 7. 2008

 

richter

Ferbenlaare, 2005

 

richter2

Gedion, 2002

 

richter3

Nerdon, 2004




Delirantní hádanky Daniela Richtera

Čestmír Lang

Daniel Richter se po svém přechodu od abstraktní k figurativní malbě vypracoval na jednoho z nejvýznamnějších německých umělců střední generace. Jeho malířský rukopis má kořeny v kultuře punku. Koncem sedmdesátých let utekl ze šlesvického Eutinu do Hamburku, kde zakotvil mezi hausbesetzery - mladými lidmi, kteří na protest proti spekulantům obsazovali prázdné domy v tamější Hafenstrasse. Jejich vystěhování o pár let později se neobešlo bez barikád a odporu proti policii. Později byl Richter přijat na hamburskou Akademii, kde po absolvování na čas zakotvil jako asistent Alberta Oehlena, blízkého přítele Martina Kippenbergera.
Richterova abstraktní malba prvního období je výtvarnou evokací alternativní kultury: jedovatost a difúzní neohraničenost barevných skvrn připomíná psychedelický kosmos v pomalém, klouzavém pohybu mezi reálnými vjemy a fantasmagorickými vizemi.

Mnohovrstevnost figurativní malby
V roce 2000 namaloval Richter první figurativní obraz, na němž se muž za pomoci ostatních šplhá na vysokou zeď. Plátno nazvané Phienox – jakási přesmyčka řeckého slova phoenix - bylo zprvu interpretováno jako výjev připomínající desáté výročí pádu berlínské zdi. Richter později zveřejnil fotografii, která ho k obrazu inspirovala – zachycovala muže při teroristickém útoku na americké velvyslanectví v Nairobi.
Zmíněná událost je charakteristická pro recepci Richterových figurativních obrazů. Jsou sice často inspirovány konkrétními, reálnými událostmi, nebo dokonce méně známými fragmenty z historie malířství, ale přitom jsou natolik atmosfericky i významově otevřené, že vyvolávají protichůdné emoce i interpretace. K tomuto produktivnímu zmatení přispívají i jejich často záhadné tituly, které provokují dvojznačnost.
V pouliční bitvě, připomínající rvačku dvou gangů stojí uprostřed obrazu mohutná a současně bezbranná postava – Richter toto plátno nazval Žádné strašidlo tady neobchází, tedy zjevnou narážku na první větu Marxova Komunistického manifestu. Ale roztrhaná rudá vlajka na konstrukci v pozadí může pro někoho vyznění přece jen ideologicky podbarvit.
Základem Richterova singulárního malířského rukopisu je vnitřní napětí mezi agresivní energií evokovanou delirantním barevným řešením a únavou, kterou sugeruje zmrazení postav v okamžiku jejich akce. Jeho práce oscilují mezi evokací bezprostřední agresivity a současně jejím přesunem do abstraktní roviny, kde nánosy plynoucího času odkazují každé lidské konání – ať vzpouru nebo akty nelidského násilí - do roviny bezvýznamnosti. Zapomenutý německý spisovatel Hubert Fichte, předčasně zemřelý současník generace roku 1968, vytvořil hádankovité texty, které jsou Richterově uměleckému postoji velmi blízké. Fichte kdysi wittgensteinovsky konstatoval: Bez deformací nemohu mluvit o deformacích našeho jazyka. Ojedinělý Daniel Richter komponuje své práce na podobných deformacích – pod zdánlivě delirickým povrchem jeho zmrazených výjevů je cítit také smutek rezignace nad deformacemi světa, který nás obklopuje a (de)formuje.

Kapitál hněvu bývalého punka
Richterova figurativní tvorba zůstávala nejdříve doménou soukromých sběratelů a úzkého kruhu kunsthistoriků. Prvním krokem k její širší akceptaci byla výstava v düsseldorfském muzeu Kunstsammlung K21, kterou v roce 2002 připravil Julian Heynen. Od té doby vykazuje křivka zájmu o malířovo dílo takřka vertikální vzestupnou tendenci. Richtera postihl podobný osud jako klasika lipské školy Neo Raucha – je donucen malovat na zakázku, sisyfovsky likvidovat dlouhou listinu soukromých objednávek. Čekací doba je prý několik let.
Na jeho malbě zatím nezanechala - na rozdíl od Raucha - taková otročina stopy. V sedmém roce jeho figurativního období nevykazuje náznaky rutiny a témata, s nimiž pracuje, jsou ve svých paradoxech stále silná. Asi těží z nashromážděného potenciálu hněvu z jeho punkové periody. Daniela Richtera lze ještě dnes bez nadsázky považovat za ostrého, nezaujatě zaujatého komentátora současného světa. Znepokojuje a šokuje, aniž by přitom prozradil svůj vlastní postoj. Jak dlouho ještě?

 

nahoru

Art servis
nejmensi
zpět hl. strana
archiv
kontakt
napište nám