| ROZHOVOR | |
Veronika Bromová text Lenka Lindaurová Jako jedna z prvních začala Veronika Bromová (1966) pracovat už na začátku 90. let s digitálním manipulovaným obrazem, který vznikal na základě jejích fotografií. Vždycky ji zajímala kontroverzní témata, zabývala se kriticky lidským respektive vlastním tělem, ale pozorovala i industriální krajinu. V poslední době se obrací k mysticismu a spojuje konkrétní události a osoby kolem sebe s mýty i mystifikací. Vystavovala na mnoha výstavách u nás i v zahraničí, momentálně její práce prezentuje pražská galerie hunt kastner artworks pod názvem Hathořina kabelka. |
|
Z cyklu Hahathors hand-bag...,
2005,
kombinovaná technika na plátně,
Queen of the Woods
Leto Limuzy
Pararadays |
V první půlce 90. let jsi zazářila jako mladá hvězda pracující s novými technologiemi, s tabuizovanými tématy... Co se změnilo po tolika letech ve tvém životě, v tvé tvorbě? Trochu jsem se snad posunula, získala nové zkušenosti a nové vhledy… hlavně s učením, do kterého se mi vůbec nechtělo, ale když mi tu nabídku před více než pěti lety celkem vehementně strkali pod nos, řekla jsem si, že se s tím tedy popasuju. A co myslíš, že se změnilo v naší společnosti a na zdejší umělecké scéně? Vše se stále proměňuje, ale směr, kterým se ubírá tahle společnost, mě nijak nefascinuje. Porevoluční euforie, kterou jsem zažila, bude vždycky ve mně, ale jinak je to fuč a není se příliš čeho chytit. Nejsou osobnosti, které by k lidem promlouvali lidsky. Jsou tu jen tupí panáci… politici z 99%. Nemám nejmenší chuť vstřebávat do sebe ten věčný mediální šum afér a aférek, kterými nás krmí. Snůšky lží a polopravd halící pravdu, kterou by se lidé neměli dozvědět. Bohužel mi to připomíná doby před revolucí, kdy jsme se sestrou seděly před TV a koukali, co nám to komouši valí za bláboly do hlavy, a říkaly jsme si, to snad není možný… Vytvářeli si realitu, která jim vyhovovala a držela je při moci, dnes je to stejné, nevidím v tom rozdíl, jen že žijeme ve zdání demokratické pohodičky. Ale žádné ideály jako Pravda a láska zvítězí. Jsem velmi skeptická. V čem je jiné uvažování současných umělců, mladých, které učíš, od toho, jak jste přemýšleli vy na začátku 90. let? Dnešní mladí jsou většími realisty než my na začátku 90. let… Doba našich tehdejších začátků byla víc pohádková, pluli jsme na vlnách porevoluční euforie a věřili ve světlé zítřky či kdo ví co? Samozřejmě jako všichni mladí tehdy i teď jsme měli přirozenou potřebu se vymezit vůči tomu, co bylo před námi a také vyrovnat se s tím, co bylo mimo ČR, chtěli jme ukázat, že máme na to být umělci schopnými obstát ve světovém kontextu. Jaké má současné umění postavení v globalizovaném a zkomercionalizovaném světě? Chybí nám víra v transcendenci umění v době moderny? Jak komu. Já v transcedenci umění věřím, jinak bych v tom mohla těžko pokračovat. Dnešní umělec o ideách pochybuje, svá díla zbavuje témat. Jak bys popsala svůj přístup k tvorbě, to, co od ní a sebe očekáváš? I dílo zbavené tématu má svou výpovědní hodnotu… právě v té bezobsažnosti… Doposud ses ve své práci zabývala převážně vlastním tělem, podobně jako třeba Sherman nebo Krystufek. Proč? Jak se v tom odrážejí genderové problémy? Řekla bych spíš, že jsem ho používala a používám a vedle jiného i používat budu, dokud tu budu, BU BU. Je mi nejbližším výrazovým prostředkem. Mám už dávno ráda například Mina Tanaku, japonského performera. Řeč těla a výrazy obličeje jsou sdělné beze slov a to se mi líbí, je to čisté. Jsem stydlivá a proto se fotím. Fotka mi zprostředkuje dostatečný odstup od sebe sama, slouží mi jako zrcadlo, které nastavuji sobě, ale i divákovi. Genderové problémy se v tom zrcadle odrážejí pěkně, jde to samovolně, nijak o to neusiluji. Feminismus je i v 21. století u nás stále považován za něco hanlivého a nenormálního. I emancipované ženy o něm nerady mluví, co si o tom myslíš? Nemáš pocit, že mužský svět zklamal? Řád, který nastolili muži, je pevný a obrací se proti nim samým, to je můj pocit, a feminismus má různé polohy a v té radikální je zkřečovaný, nevěřím, že tudy vede cesta ke změně. Nevěřím, že se to dá změnit s nožem a vařečkou v ruce, i když k tomu mám sama někdy sklony, chce to lásku a pozvolnost, jemnost, to přece umíme a je nám to vlastní a muži jsou přeci tak křehcí. Teď máš prostor na to, co chceš říct světu... Nic nového jen staré dobré Make love not War
|
Život v datech |
|
 | |
 |
zpět hl. strana |
