Příběh politického umění v novinách

Přečetl jsem si několik článků o mezinárodní výstavě Czechpoint, která právě končí v pražských galeriích NoD a C2C. V Týdnu o Czechpointu referuje Tomáš Pozpiszyl, v Respektu Jan Vitvar a na Aktuálně.cz Radek Wolmuth. Všechny tři články mají určité společné rysy. Zarážející jsou faktické chyby. Nedopouští se jich pouze Wolmuth, protože se věnuje výhradně odsudkům a žádná fakta neuvádí. V souvislosti s Czechpointem autoři zmiňují výstavu Politik-um, která se také věnovala politickému umění. Tato výstava proběhla v Praze roku 2002 a provázely ji mediální polemiky v souvislosti s cenzorským zásahem proti venkovní instalaci skupiny Pode Bal, které jsem členem. Ačkoli Týden i Respekt před třemi lety správně napsali, že naše instalace Zimmer Frei se zabývá problematickými aspekty odsunu Sudetských Němců letos Pospizsyl v Týdnu, píše, že námětem naší instalace prý bylo končící Havlovo prezidentské období! Tuto mystifikaci, ve svém pozdějším článku v Respektu, opakuje již jako všeobecně známý fakt Jan Vitvar. V novinářské dezinterpretaci se z naší práce Zimmer Frei, ve které jsme se věnovali osudu konkrétních domů na Liberecku, stala trapně „vtipná“ agitka o tom, že po Havlovi zbyde na Hradě prázdná „cimra“. Vzhledem k tomu, že nejrychlejším a nejpohodlnějším způsobem, jak napsat článek, je „vygooglovat“ si text, který už někdo napsal, dá se předpokládat, že se budeme s překroucením smyslu naší instalace setkávat v budoucnu častěji.

Nedávná přehlídka politického umění v NoD je srovnávána se zmíněnou výstavou Politik-um, což je v pořádku. Srovnává se ale nesrovnatelné a nemluví se o obsahu, ale o formě. Pokud jde o lokaci, obě výstavy stojí v extrémním protikladu, Politik-um proběhlo na Pražském Hradě se všemi souvisejícími konotacemi, Czechpoint v alternativní galerii nad tanečním klubem. Rozsáhlá mediální pozornost věnovaná výstavě Politik-um byla rovněž extrémem, a to díky atraktivní „cenzorské“ kauze a následující veřejné polemice o jejím významu. Pro média byla výstava, cynicky řečeno, „sexy“. Ve stínu tehdejších mediálních polemik bohužel zůstala řada skvělých uměleckých děl. Ani o smyslu našeho „sudetoněmeckého“ projektu se nediskutovalo, „cenzorská“ kauza hlubší diskusi přehlušila a po třech letech si už nikdo nepamatuje, čemu se vlastně naše instalace věnovala. Z poměrně nahodilých souvislostí dvou výstav Jan Vitvar vyvozuje s využitím mediální zkratky, že „politické umění se dostalo z Pražského hradu do periferních galerií“, tedy na periferii zájmu.

Výstavy však spolu přímo nesouvisely, vznikly převážně jako soukromá iniciativa. Žádný z autorů kritizujících článků nezmiňuje doprovodný program přehlídky Czechpoint skládající se z diskusí, projekcí, workshopů. Články nejsou recenze či kritiky v plnohodnotném smyslu těchto pojmů, jsou to spíše glosy zklamaného návštěvníka. Pospiszylovi výstava připomíná „tlachání a nadávání v hospodě na to, že sněží, zatímco kdosi se zvedne a jde odklízet sníh“. Radek Wolmuth škodolibě glosuje: „Pokud měla výstava dát politikům na frak, tak nedala “. Bylo však cílem výstavy dávat někomu „na frak“? A proč právě politikům? Pokud si autor myslí, že když se řekne „politické umění“, musí to nějak souviset s politiky, tak možná tématu nerozumí. Škála aktivit, které můžeme nazývat „politické umění“, je velmi široká, pojem sám je pouze pomocný, zahrnuje jak umělecké reflexe politických a společenských fenoménů (tedy spíše „angažované“ umění), tak i aktivistické projekty, které si kladou za cíl určitou situaci ve společnosti měnit. Navíc sama kategorie je problematická, protože veškeré umění je de facto politické.

V souvislosti s demarketingovým projektem Krištofa Kintery, ve kterém autor nastříkal sprejem loga nadnárodních společností mj. i na stěny galerie, Tomáš Pospiszyl píše, že taková práce do galerie nepatří a vykazuje Kinteru do „autenticity“ ulice. Už neříká, že Kintera na ulici loga sprejem stříkal a že prezentace v galerii je především dokumentací této aktivity. Zajdeme-li například v poměrně konzervativní Vídni do galerie Generali Foundation, která se mj. programově věnuje „politickým“ uměleckým aktivitám, můžeme tam spatřit nejen dokumentaci pouličních akcí, ale například dokumentaci aktivistického projektu Luft, který protestoval proti deportacím prováděných s pomocí letecké společnosti Lufthansa. Má takový projekt mít do galerií vstup zakázán, když smysl jeho působení je ve veřejném prostoru, kde původně proběhl? Vyhnal by Tomáš Pospiszyl německé pouliční politické umění z berlínských galerií a muzeí, kde bylo součástí výstavy 100 let německého umění, zpět na ulici, kde se původně nacházelo? Je přece evidentní, že v galerii díla „politického“ umění nebo aktivismu mohou fungovat i mimo svůj původní kontext a to zejména na kriticky uspořádané výstavě. Czechpoint ovšem takovou výstavou není, je především živou přehlídkou a festivalem. Czechpoint nemůže suplovat nečinnost velkých státních galerijních institucí, které by se měly zabývat soubornými výstavami, tedy i výstavami, které reflektují a kriticky hodnotí nejrůznější aktivity, nazývané jako „angažované“ nebo „politické“ umění. Není úkolem entuziasticky organizované přehlídky vyřešit léta letargie a pasivity výstavních institucí. Kurátorky Tamara Moyzes a Zuzana Štefková si za svojí práci zaslouží respekt, ne bohorovné novinářské odsudky.

Michal Šiml (člen skupiny Pode Bal), psáno pro týdeník A2