ROZHOVOR rozhovor  
Meda Mládková
text: Karel Zavadil

mladkova
foto: Petr Jedinák

Kdybyste měla zavzpomínat na počátky vašeho exilu, jakým způsobem jste se dostala ještě před komunistickým pučem v roce 1948 z Československa? Myslím, že jste v té době studovala ve Švýcarsku. Jaká byla atmosféra v tehdejší emigraci a jaký obor jste studovala?

Studovala jsem ve Švýcarsku, mou hlavní motivací bylo naučit se dobře francouzsky. Nejdříve jsem nestudovala přímo na fakultě Ženevské univerzity, ale docházela jsem do École de Traduction et d’Interprétation. To je slavná škola, patřící k univerzitě, zaměřená na výuku jazyků a překladatelství, kterou absolvovala například paní Kerryová, žena neúspěšného demokratického kandidáta na prezidenta, a řada dalších slavných lidí. Kromě jazyků jsme museli také studovat filozofii, literaturu, dějiny umění, což se mi velmi líbilo.
Tam mě také zastihl tragický rok čtyřicet osm a komunistický puč. Hned po převratu dostali všichni Čechoslováci rozkaz, aby se do čtrnácti dnů vrátili domů. Krátce nato jsme s hrůzou zjistili, že stoupá vlna emigrace. V Německu v té době bylo už přes dva tisíce českých vysokoškoláků, kteří v utečeneckých táborech čekali na udělení azylu. Bylo to hrozné ponížení pro mladé studenty, kteří si museli uvědomovat, že v těchto táborech možná za války trpělo mnoho Čechoslováků. Z tohoto důvodu jsme se rozhodli, že se nevrátíme a budeme pomáhat našim krajanům v nouzi.
Švýcaři se zachovali velmi velkoryse a všemožně nás podporovali. Díky dceři prezidenta Masaryka Olze Revilliodové jsme například dostali krásný dům. Také univerzita nás všemožně podporovala, byli jsme osvobozeni od školného, mohli jsme si zvolit, co budeme studovat, a dokonce nás podpořili při vydávání časopisu Skutečnost. Mým úkolem bylo shánět peníze na pomoc studentům. Navštěvovala jsem různé bankéře a instituce a přesvědčovala je, aby nás podpořili. Tehdy se mně stala nepříjemná příhoda. Ve Švýcarsku nemůžete totiž nic vyhodit, vše se vám vrátí. Můj profesor ekonomie mi tehdy dal své vizitky, abych se mohla jeho jménem zaštítit. Po nějakém čase, když už jsem ty vizitky nepotřebovala, vyhodila jsem je do koše. A ony se mu bohužel vrátily. Když se dozvěděl, co jsem s nimi provedla, nechal mě propadnout.

Někde jsem se dočetl, že jste studovala také ekonomii?

Moji kolegové, kteří tehdy studovali na fakultě, mě moc nebrali mezi sebe, protože jsem byla pouze žačkou zmiňované školy, která ale nebyla samostatnou fakultou. Nevnímali mě jako rovnocenného partnera, což mě samozřejmě uráželo a motivovalo zároveň. Později jsem na fakultě opravdu začala studovat a byla jsem nakonec první z nich, komu se podařilo udělat doktorát.
Vlastně jsem se nechtěla zaměřovat na ekonomii, to bylo pro mě příliš abstraktní, studovala jsem na fakultě s politicko-ekonomicko-sociálním zaměřením. Zde jsem musela projít celým kaleidoskopem zkoušek a ve své doktorandské práci jsem se zaměřila na analýzu problematiky druhé Internacionály. Přátelila jsem se se dvěma Jugoslávci, kteří shodou okolností psali své závěrečné práce na třetí a první Internacionálu.
První z nich, Milorad Draškovič, strýc současného ministra zahraničí Srbska, se později stal ředitelem knihovny a dokumentačního centra Hoover Institutu, v jehož archivech je dnes například odkaz Ferdinanda Peroutky. Druhý z nich, Branko Lazič, se stal slavným novinářem v Paříži a později profesorem historie. Jeho žákem byl například bývalý jugoslávský velvyslanec v Praze Alexandar Ilič. Oba byli ohromně talentovaní a mám na ně moc krásné vzpomínky, brali mě jako svou sestru. Byli velmi chudí, měli třeba dohromady jenom jeden oblek do společnosti. Když tedy byli někam pozváni, tak mohl jít jenom jeden z nich.

A vy jste ve švýcarském exilu založila s kolegy časopis? O co šlo při této vaší novinářské exilové práci?

Časopis spíše založili moji tehdejší kolegové na univerzitě, jmenoval se Skutečnost. Jeho náplň byla postavena na široké spolupráci s tehdejší inteligencí v exilu a legendárními lidmi, jako byl například Ferdinand Peroutka.

Nestýskalo se vám po Československu ve vašem nuceném a náhlém švýcarském exilu?

My jsme to takto nevnímali. Žili jsme v domnění, že se velmi brzo vrátíme. Pro mě osobně to bylo velmi tvůrčí a dynamické období. Ještě ve Švýcarsku jsem založila nakladatelství Editions Sokolova, jež ovšem z politických důvodů muselo sídlit v Paříži. Při jeho vzniku mi velmi pomohl právě Peroutka, který mimochodem navrhl, aby nakladatelství neslo v názvu mé dívčí jméno za svobodna. Vymyslela jsem si například, že budeme vydávat deset knih ročně v bílé kůži a každou z nich budeme prodávat za sto dolarů. Těch tisíc dolarů nám zase vydělá na další titul.

V ediční činnosti vašeho nakladatelství jste se zaměřovala výhradně na české exilové autory?

Chtěla jsem ukázat, že před komunismem neutekli jenom naši politici, ale že se do zahraničí přesunula velká část české kultury. Vydala jsem vůbec první knížku od Toyen, Peroutkovy Projevy k domovu nebo sbírku Neviditelný domov s básněmi Ivana Blatného, který již tenkrát byl v londýnském azylu.

Když jste přesídlila do Paříže, studovala jste dějiny umění. Co vás vedlo k výtvarnému umění? V Paříži jste se tuším seznámila se svým budoucím manželem, jak k tomu došlo?

Když jsem dodělala ekonomii, říkala jsem si: teď jsi exil, musíš si vydělávat. Nejdříve jsem se chtěla dál vzdělávat v ekonomii a nechala jsem se zapsat na London School of Economics. Cestou do Anglie jsem se zastavila v Paříži. Šla jsem navštívit Jana Mládka, o němž jsem slýchala, že má vysokou pozici v Mezinárodním měnovém fondu a že je velký vlastenec. Přitom nám přispíval na naše exilové nakladatelství pouhé dva dolary za jeden výtisk měsíčně. Nechápala jsem to a často jsem na to myslela.
Vzpomínám si, že jsem vešla do jeho velkolepé kanceláře a řekla jsem: „Pane Mládku, já to nemohu pochopit. Jste prý velký patriot a posíláte nám dva dolary měsíčně za knížku?“ On se zarazil, byl viditelně v rozpacích a řekl: „Pardon, pardon, to mi nějak ušlo. To jsem vůbec netušil. Samozřejmě to vynahradím, odpusťte mi to.“ A pak mě pozval na drink a na večeři. On mě vlastně přesvědčil, abych nejezdila do Londýna, ale abych zůstala v Paříži. Náš vztah byl ovšem poměrně dlouho na platonické bázi. V Paříži jsem začala studovat Dějiny umění na L’École du Louvre při Sorbonně. Chtěla jsem více poznat dobu, na niž jsem se ve Švýcarsku zaměřovala z politického hlediska, tedy přelom 19. a 20. století. Zajímalo mě, jak v té době lidé žili a jaké bylo umění.
Později jsem se za Jana Mládka vdala a odjela s ním v roce 1960 do Ameriky. V Americe jsem se dala zapsat na univerzitu Johna Hopkinse v Baltimoru, kde jsem studovala americkou kunsthistorii. Zajímal mě tehdy americký pohled na problematiku umění, protože Francouzi byli v umění příliš sebestřední.

Jakým způsobem jste se seznámila s dílem Františka Kupky?

Někdy v roce 1956 nám jednoho dne přinesl jeden slavný antikvář ukázat obraz a říkal: „Obraz není moc dobrý, ale tento malíř je vaším krajanem a jednou bude velmi slavný.“ Bylo úžasné, jak to už tehdy vycítil. A to se také později ukázalo, že František Kupka je vedle Vasilije Kandinského zakladatelem abstraktní malby a jeho význam je naprosto bez diskuse. Rozhodla jsem se, že toho pozapomenutého českého malíře, který žil v Puteaux, někde na periferii Paříže navštívím. Ateliér Františka Kupky byl uprostřed veliké zahrady, nedaleko od něj měl ateliér velký konceptualista Marcel Duchamp a jeho bratr Jacques Villon.
Vzpomínám si, jak jsem zazvonila u dveří Kupkova ateliéru, přišel mi otevřít pán v letech. Jeho obrazy mě opravdu nadchly. Běhala jsem od obrazu k obrazu a byla jsem doslova u vytržení. Byl překvapen a měl z toho obrovskou radost, protože žil poměrně v ústraní. Tehdy jsem se rozhodla, že budu jeho obrazy sbírat a všemožně ho podporovat.

Takže zde by se daly vystopovat kořeny vaší sběratelské vášně?

Pravděpodobně asi ano. Jako sběratelka jsem byla nedávno šokovaná, když jsem zjistila, že v Praze dovolili rozprodat sbírku Jindřicha Waldese, který byl blízkým přítelem Kupky. Udivuje mě, že Národní galerie se nepokusila dohodnout s pozůstalými, určitě by to bývalo šlo. Kdysi v roce 1967 se mě ptal Jiří Kotalík, tehdejší ředitel Národní galerie, jestli znám paní Waldesovou. Znala jsem ji velmi dobře, určitě by byla souhlasila s tím, aby si Národní galerie sbírku nechala. Teď už je to pryč.

O jak velkou sbírku šlo? A kdo to vlastně byli Waldesovi? Můžete nějak popsat, v čem je základní charakteristika sběratele umění? Sbírá umění, protože má rád krásné věci, nebo proto, že chce dosáhnout společenské prestiže či zhodnotit svoje peníze?


Jindřich Waldes byl významný a talentovaný podnikatel, jenž vlastnil továrnu na „šatní spínadla“, tedy patentky, a kterému se podařilo vytvořit neuvěřitelnou sbírku českých uměleckých děl. Osobně jsem pana Waldese neznala, byl to velký patriot a milovník umění, který přišel o život za druhé světové války. Byl vězněn v koncentračních táborech, jeho rodina jej sice z USA vyplatila, ale bohužel zemřel při plavbě do Ameriky. Znala jsem osobně paní Waldesovou a jejího nového manžela. Vím, že byli šťastní, že jejich sbírka je v Národní galerii.
Každý sběratel sbírá buď proto, že miluje umění bez ohledu na to, zda je známé, nebo neznámé. Máte-li štěstí, stane se umělec slavným, pokud vytvoří styl, který historicky něco vyprovokuje. Na druhou stranu muzeum musí sbírat umění bez ohledu na to, zda se dané umění lidem líbí, nebo ne, tedy pokud jeho ředitel uzná, že je ve vývoji důležité.

Jakým způsobem jste podporovala české umění za totalitního režimu a podle jakého klíče jste si vybírala umělce, když jste tady už řadu let nežila?

Nikdy jsem nechtěla vytvářet sbírku. Chtěla jsem podporovat výtvarníky, kteří byli v zoufalé situaci. Když jsem přijela poprvé po devatenácti letech do komunistického Československa, tuším, že v roce 1967, měla jsem doporučující dopis od ředitele Guggenheimova muzea. S tím doporučením jsem šla na Hrad na ředitelství Národní galerie s prosbou, že bych se potřebovala setkat s tehdejším ředitelem Jiřím Kotalíkem. A to vám byla legrace, jak mě tehdy odmítavě přijali v kanceláři. Nějaké úřednice na mě spustily: „Jak si to představujete, vidět pana Kotalíka. To musíte napsat žádost a tak za čtrnáct dní vám možná dáme vědět.“ Byla to taková typická ukázka nevstřícné komunistické byrokracie. Požádala jsem je alespoň, aby panu Kotalíkovi předali můj doporučující dopis.
A představte si, než jsem tehdy došla do hotelu, už jsem měla odpověď. V hotelu na mě čekal vzkaz, že by mě pan ředitel Jiří Kotalík velmi rád viděl. Hned druhý den jsme se potkali, padli jsme si do noty a vyvinulo se z toho velké přátelství. Otevřeně jsem mu při prvním setkání řekla: „Pane řediteli, já jsem proti vašemu režimu, to se všude dozvíte, ale nejsem špion a chci pomoci české kultuře. Když mi dovolíte chodit, kam budu chtít, bez nějakého špehování, a když mi dáte možnost, že si budu moci vybírat, co chci, tak vám slibuji, že se nebudu ptát umělců, kdo z nich je v partaji a kdo ne. Mě zajímá kvalita výtvarného díla.“ On souhlasil a dal mi k dispozici auto. Udělal to velmi chytře. Jezdil se mnou jeden kritik a kurátor. Jeden z nich byl pro režim, druhý proti. A šofér, to byl samo sebou fízl.

Co všechno jste v této sestavě navštívili a jezdili jste třeba po soukromých ateliérech neoficiálních umělců, nebo to nešlo?

Jiří Kotalík chtěl, abych viděla sbírku Národní galerie na Zbraslavi, a měl pravdu, protože ta je velmi krásná. Vypravili jsme se tam s naší expedicí, a když jsme tam přijeli, zámek byl samozřejmě zavřený. Po delším dobývání se otevřely dveře a tam stály zase nějaké neochotné uklízečky. A ty spustily, že tam nikdo nepůjde. Snažili jsme se jim vysvětlit, že nás posílá pan ředitel Kotalík, ale nepochodili jsme. Byla to celkově dost trapná situace, až jeden z mých průvodců, Jiří Mašín, tehdejší zástupce pana Kotalíka, odešel a zřejmě volal na ministerstvo, aby nám vymohl vstup. Za půl hodiny přišel se slovy, že tam tedy můžeme jít, ale musíme si vzít bačkory.
Kromě doporučení z Guggenheimu jsem tehdy měla ještě jeden tajný dopis pro Jindřicha Chalupeckého. Chalupecký mě ihned zavedl do kavárny Slavie ke stolu Jiřího Koláře, kam jsem pak chodívala a seznámila se s jeho dalšími vrstevníky -– Sýkorou, Demartinim, Malichem a dalšími. Oni mi ukázali celou pražskou uměleckou scénu.

Vy jste s panem Jiřím Kotalíkem udržovali poměrně přátelské styky. Přesto to nezabránilo tomu, aby vám později v osmdesátých letech zakázali vstup do Československa.

Později jsme se s panem Kotalíkem ohromně spřátelili. A já jsem mu vždy říkala: „Jiří, když přijedu a vy byste měl pocit, že by nebylo dobře, abychom se viděli, můžete mi vzkázat, že jste někde jinde, a já to pochopím.“ On to však nikdy neudělal. Vždy, když jsem přijela, ze všeho nejdřív jsem volala jemu. A scházeli jsme se někde na dobře viditelném místě, aby měly státní orgány všechno pod kontrolou.
Jeho chování a záštita byly pro mé návštěvy velmi důležité. Díky němu měli umělci méně strachu a věděli, že nejsem nějaký protistátní živel. Zakázaný vstup jsem měla od roku 1984. Vždy, když jsem udělala výstavu českých umělců v zahraničí, většinou byla ohromě populární. Kritici pak psali – jak je možné, že v zemi, kde není svoboda, jsou tak talentovaní výtvarníci? – a ptali se mě, jak si to vysvětluji. V Praze se nelíbilo, co paní Mládková vykládá, neboť socialistické Československo byla přeci „svobodná země“. A to byl právě kámen úrazu, takže pak následoval přísný zákaz vstupu.

Vy jste vlastně jako jeden z mála západních sběratelů umění měla skoro dokonalý státní servis a mohla jste se svobodně pohybovat skrz železnou oponu. To byla v té době asi velká rarita. Bohatá Čechoameričanka zaměřená proti komunismu, která chce nakupovat české umění?

Jiří Kotalík mi tenkrát říkal: „Paní Medo, vy jste pro nás nenahraditelná. Můžete si dovolit cestovat, jste finančně zajištěná, máte umění ráda, jste kunsthistorička a chcete nám pomoci.“ Taková kombinace tenkrát opravdu neexistovala. Když sem přijel nějaký potenciální kupec nebo sběratel z ciziny, neuměl pochopitelně česky. Proto mu většinou nic neukázali, takže po čase zase odjel s prázdnou. Byly dvě organizace, které směly pořádat výstavy v cizině – Národní galerie a Art Centrum. Ty ovšem mohly vystavovat jen oficiálně povolené výtvarníky, což nikoho ze Západu nezajímalo. Tady se objevilo mnoho různých zástupců světových muzeí, ale těžko se k modernímu umění dostali. Oficiální instituce neměly právo jim cokoliv ukazovat. Kdežto já jsem si chodila svobodně po ateliérech a uměla jsem jazyk. Znala jsem to tady a věděla, kde hledat, právě díky Jindřichu Chalupeckému a jeho skupině.
Jednou jsem jela vlakem na Bienále do Benátek. Nastupovala jsem ve Vídni, to bylo v době, kdy jsem měla zakázaný vstup do Československa. Ve vagonu mi bylo příšerný horko, tak jsem vystoupila do uličky a tam jsem náhodou potkala Jiřího Kotalíka. Měli jsme vedle sebe čistě náhodou kupé, a tak jsme si cestou povídali. Říkal, jak je nešťastný z normalizační atmosféry v Čechách, že sice měl možnost odejít, ale nevěděl, zda neudělal chybu, že zůstal. On sice musel dělat kompromisy, ale dělal je se ctí a kompenzoval je velkými činy. Dnešní situace na poli českého umění by byla jiná, kdyby byl Jiří Kotlík mezi námi.

Jak vzpomínáte na vaše návštěvy Československa normalizačních sedmdesátých let?

Nemám na tuto dobu nejšťastnější vzpomínky. V roce 1975 jsem v Guggehheimově muzeu dělala výstavu Františka Kupky a neměli jsme pro katalog žádné fotografie Kupkových obrazů, které nám Národní galerie půjčovala. Obrátila jsem se zase na Jiřího Kotalíka s prosbou, zda by nám galerie mohla nějaké pořídit. Nejdříve mě poslal za fotografem, pak zase za někým kvůli nezbytným povolením. Mimo jiné jsem musela navštívit i tehdejšího ředitele Městské knihovny na Mariánském náměstí. A to byl teprve normalizační výjev, na který se nedá zapomenout. Když jsem vešla do jeho kanceláře, spatřila jsem za stolem spát podivnou zarostlou osobu, před kterou byly dva velikánské talíře. Jeden plný pecek od švestek a druhý plný cigaretových špačků. Bylo vidět, jaký je to nešťastník. Tak jsem ho vzbudila, omlouval se, že je hrozně unavený, ale s těmi fotografiemi mi nepomohl. Po mnoha peripetiích jsme se zase potkali s Jiřím Kotalíkem v hotelu Intercontinental. A on už z dálky křičel: „Já už prostě nemůžu, už toho mám dost!“ Načež tajní kolem špicovali uši. Tak jsem ho honem uklidňovala, aby mluvil tiše, a on pokračoval: „Já už jsem udělal tolik kompromisů, že se v tom utápím až po uši.“ Byl z toho nenormálního života v normalizaci hrozně nešťastný. Žádné fotografie mi ale nepřinesl, měly přijít na ambasádu a nikdy nedošly. Tak jsme museli dát do katalogu fotografie Kupkových obrazů z novin z roku 1912.

Řadě českých osobností, které někdy zavítaly do Ameriky, pobývaly ve vašem sídle ve Washingtonu, jste pomáhala. Byli to jak spisovatelé, tak výtvarní umělci i hudebníci. Lze říct, že jste vytvořila takový český exilový intelektuální salon. Kdo všechno u vás byl a jací to vlastně byli hosté? Mimo jiné se traduje slavný pobyt Bohumila Hrabala, který vám málem podpálil dům.

Bydlela u nás řada osobností, jako právě Jiří Kotalík nebo Bohumil Hrabal. Ten byl u nás dvakrát. Je pravda, že nám málem podpálil dům, ale celé si to trochu přibásnil. Někteří z opilců jsou zajímaví v tom, že i když jsou opilí, dokážou se ve vážných situacích chovat normálně. Zrovna tak Bohumil Hrabal, když si uvědomil, že hoří, vzal všechny ty polštáře a peřiny a odnesl je do koupelny a pustil na to vodu. Tím zachránil celý dům. Na zemi po něm byla hotová spoušť. Manžel mi druhý den při snídani říkal, abych před Hrabalem nic nenaznačovala. Hrabal tam zkormouceně seděl v koutě a nahlas vzdychal. Bylo to až dojemné, jak mu to bylo líto.

Co vás po návratu do Prahy nejvíce šokovalo?

Pro mě byly v Praze šokující dvě věci. Když vykradli můj byt na Kampě a vybrali si ty nejcennější věci. Museli to být lidi, kteří dostali tip. Stejně tak jsem byla šokována, když Milan Knížák nedovolil poslat Kupkovu Amforu – Dvoubarevnou fugu na výstavu o začátcích abstraktního umění v Paříži. Francouzi o ten obraz moc stáli, protože byl jako jeho první abstrakce vystaven právě v Salon D’Automne v roce 1912. Nikdo si nedovede představit, co jsem dělala pro to, aby se tam ten obraz mohl poslat. Komunikovala jsem s ředitelem chystané pařížské výstavy Sergem Lemoinem a snažila jsem se mu být nápomocná. Měla jsem třeba příslib, že Kupkova Fuga bude hlavním motivem reprodukovaným na katalogu, ale i po celé Paříži na plakátech a na citylightech. Bývalý ministr kultury Pavel Dostál tím byl nadšen a zapůjčení podporoval. Tlumočil mi, že Milan Knížák obraz půjčí, pokud to povolí ředitel sbírky. A ten mi zase řekl, že to samozřejmě povolí, pokud s tím bude souhlasit ředitel restaurátorského oddělení Národní galerie. Všichni se naoko tvářili velmi vstřícně. Ředitele restaurování jsem ujistila, že je možné sem pozvat kurátora z Paříže a že mu Národní galerie může dát jakékoliv podmínky a oni je splní, byť budou sebeabsurdnější. Vymyslete si, co chcete, a oni na všechno přistoupí. A pak začala celá ostuda. Kurátor z Paříže přijel a Milan Knížák ho ani nepřijal. Byla jsem u toho, když ten obraz prohlížel restaurátor a snažil se nám dokázat, že je obraz poškozený. Byla to komedie.
Byla to opravdu velká zrada na geniální výtvarné osobnosti Františka Kupky, který by se konečně vrátil do Paříže jako vítěz, a také na celém českém národu. Takovou šanci už nebudeme mít, podobnou výstavu jen tak neuspořádají. Víte, co by to bylo, kdyby se tak upozornilo, že nejslavnější malíř dvacátého století je náš malíř? Co by to bylo pro náš národ a pro Kupku, který tam žil v bídě a zapomenut?

Takže si myslíte, že nás Národní galerie špatně reprezentovala a svým přístupem celý tento projekt bojkotovala?

Dostávala jsem od organizátorů výstavy dva roky dopisy, chtěli po mě pro tuto retrospektivu Kupkovy obrazy z mé sbírky. Vždy jsem je odkazovala na Národní galerii, ale to jsem samozřejmě netušila, že Knížák nebude chtít výstavu půjčit. Shodou okolností jsem tenkrát půjčila asi dvacet kvašů do Španělska, které byly předlohou pro jeden Kupkův obraz. K mému překvapení za mnou přijel ten nešťastný kurátor z Paříže, aby mě přemluvil, jestli bych jim něco na tu výstavu nepůjčila. Oni v podstatě neměli žádné Kupkovy obrazy. Samozřejmě jsem půjčila, co si přáli, ale je to velká ostuda Národní galerie. Nakonec si jako hlavní motiv vybrali Kupkovy Newtonovy kotouče, které si zapůjčili z Filadelfie.

Jak probíhalo otevření Musea Kampa a kdo ho přišel podpořit? Musela to být opravdu velkolepá událost po všech těch obstrukcích…

Otevření Musea Kampa bylo pro mě opravdu okamžikem vítězství. Přišla většina osobností z kulturní obce, včetně bývalého prezidenta Václava Havla a tehdejšího ministra kultury Pavla Dostála. Na úvod jsem měla malý proslov ve smyslu, že všechny vítám a děkuji všem, kteří mi pomohli. Řekla jsem, že jsou tady dvě osoby, které musím jmenovitě zmínit, bez nichž by muzeum nevzniklo. Jedním z nich byl ministr kultury Pavel Dostál. Zatleskejme mu, řekla jsem, a lidé mu nadšeně aplaudovali. Ale pak je tady ještě jeden pán, který mě svojí nenávistí a zlobou vždy znovu motivoval k vytrvalosti, a tím je ředitel Národní galerie, poděkujme mu. A to byl teprve ohromný potlesk! A tehdy jsem všechny přítomné požádala, aby podpořili petici za odeslání Kupkovy Fugy do Paříže. První to podepsal Pavel Dostál.

Vidíte, že nevstřícná politika Národní galerie pokračuje. Čím to je, že byť jsou ve vedení noví lidé, chovají se podobně jako za totalitního režimu?

Ano, dokonce i bývalý ministr kultury mi jednou řekl, že Milan Knížák žárlí na úspěchy naší nadace.

Jakou expozici zamýšlíte pro Werichovu vilu, o kterou jste zažádala, když se vám podařilo úspěšně zpochybnit vítěze minulého podezřelého konkurzu?

Museum Kampa usiluje o Werichovu vilu již několik let. Chceme tomuto místu vrátit kulturní význam, který si zasluhuje. Ve vile žila kromě Voskovce a Wericha řada významných osobností jako Vladimír Holan, kunsthistorik Zdeněk Wirth a samozřejmě Josef Dobrovský. Rádi bychom ve vile umístili jejich odkaz a vrátili a připomenuli tyto české velikány našemu národu.

Jak velká se vám zdá korupční atmosféra v českých zemích oproti západní Evropě či Americe?¨

Myslím, že korupce je všude na světě. Na skandálech velkých společností je vidět, že dorazila i do Ameriky. Rozdíl oproti naší zemi je ten, že v Americe není národ zkorumpovaný a neuvažuje zkorumpovaně. Zde se korupce rozšířila směrem „dolů“. Jeden pražský taxikář mi vyprávěl, že mu sedmnáctiletý syn radil, aby podplatil úřednice a vyhnul se čekání ve frontě na potvrzení. Je hrozné, že si dnešní mládež neuvědomuje vážnost tohoto problému.

Jaký je váš pohled na malé soukromé galerie u nás? Není jich tady málo?

Já bych řekla, že jich je tady dost, je například vidět, že soukromé společnosti si samy vytváří vlastní sbírky a galerie.

Myslíte si, že se mladý umělec může prosadit v současných tržních českých podmínkách, kdy se dá tvrdit, že se vytváří novodobý underground, kdy řada umělců přežívá na periferii společenského zájmu?


Myslím, že v současnosti jsou mladí lidé vidět daleko více než dříve a mají daleko více možností prosadit se. Mohou vystavovat po malých galeriích nebo po kavárnách, později si je třeba vybere nějaká městská galerie. Každý umělec si musí projít určitým obdobím. Říkám jim, že musí být přesvědčeni o tom, co chtějí dělat. Například Paul Gauguin opustil vše, co měl, a odjel do Tahiti, kde vytvořil svá nejlepší díla. Výtvarník musí věřit tomu, co dělá. Za všech podmínek, které mu osud klade do cesty.

Koncepce Musea Kampa umožňuje zajímavé, i když prostorem omezené kurátorské počiny. V rámci muzea prezentujete zásadní světové umělce. Mimo jiné bych zde vzpomněl nedávnou výstavu Yoko Ono či Josepha Beuyse. Suplujete tak práci Národní galerie, která má nedostatečnou nabídku. Podle jakého klíče si vybíráte autory k výstavám?

Národní galerie by jistě měla nabídku, kdyby také půjčovala. My půjčujeme díla Františka Kupky do celého světa a máme tak možnost vypůjčit si, prakticky cokoliv si přejeme. Budeme vystavovat díla Salvadora Dalího, Pieta Mondriana, Andyho Warhola a jednáme o výstavě Roberta Rauschenberga. Kromě toho cítím jako svou povinnost ukázat díla umělců, kteří tvořili za totality a neměli šanci se prosadit. Musím se soustředit na tuto generaci, protože pomalu vymírá. Rozhodla jsem se soustředit na svědectví zlé doby, kterou celý středoevropský region prožil. Tím, že umělci žili ve stejných podmínkách, vytvářejí umění, které je ve své podstatě podobné.

Jakou finanční hodnotu má vaše sbírka, kterou jste darovala českému národu?

Když jsem přivezla do Československa 2000 kusů umění, byla tato sbírka na Západě oceněna na 30 milionů dolarů. Dnes je to o hodně více, neboť hodnota Kupkových děl stoupá.

Jak hodnotíte současnou politiku Národní galerie?

Politika Národní galerie mě jako Češku mrzí. Milan Knížák mě jako umělec nezajímá, ale jako ředitel Národní galerie, tedy instituce, která by nás měla reprezentovat v cizině, mě zajímat musí. A podle mého soudu on tuto funkci dobře neplní. Kolikrát se divím, kde všude ve světě narazím na jeho jméno jenom díky tomu, že je ředitelem Národní galerie. Vždy se setkávám s negativní kritikou. Myslím, že bývalý ministr kultury udělal chybu při jeho jmenování. Z hlediska reprezentace naší kultury je arogantní a nevstřícná politika galerie velkou chybou v mezinárodním měřítku.
Protože se Milan Knížák chová tak podivně, bude mít problémy získat dobrou výstavu ze Západu. Třeba v Americe chystali velkolepou výstavu zaměřenou na prolínání světa hudby a výtvarného umění. Byli v ní zastoupeni jak Vasilij Kandinskij, tak František Kupka a neměl tam také chybět další velký český avantgardista Zdeněk Pešánek, který ve dvacátých letech minulého století experimentoval se světlem a zvukem. Tato velkolepá výstava proběhla ve Washingtonu a přišlo tam denně tisíce lidí, ale musela se obejít bez děl Zdeňka Pešánka, protože je Milan Knížák nepůjčil. Řada západních institucí do Prahy nic nepůjčí kvůli této politice, a to si myslím není dobrá situace.

Strach v Čechách vždycky fungoval a funguje. To je ověřená praxe už od dob Rakousko-Uherska. Je pravda, že se vůči řediteli Národní galerie vymezuje mnoho umělců, jako například skupina Podebal, David Černý nebo Jiří David. Nedávné dvě paralelní bienále současného umění byla také ukázkou této infantilní schizofrenie. Co umělec, to nesnesitelný egocentrik?

Víte, David Černý je takový malý Knížák. Zpočátku byl sympatický, když udělal ten růžový tank, to se mi strašně líbilo. Nebylo to sice nic originálního, ale byla jsem tím velmi nadšená a dojatá. Jestli si vzpomínáte, on byl za to odsouzen k náhradě škody. Tank se měl natřít znovu nazeleno a ta pokuta byla 16 000 korun, které musel zaplatit. Václav Havel se tenkrát za rozhodnutí soudu omlouval a to myslím neměl dělat, to byla špatná reakce. A protože mě Černého gesto nadchlo, tak jsem se rozhodla, že mu pomůžu. A tak jsme se postavili na Karlův most a prodávali jsme tam s Janem Kaplanem a jeho ženou malé růžové tančíky. Stánek jsme tenkrát nazvali „Pink Charity“ a byl to vlastně takový happening na podporu Davida Černého. Ty peníze se nám podařilo velmi rychle vybrat.
Myslím, že jsem pro Davida Černého udělala mnoho, ale on mě hrozně zklamal z lidského hlediska. Tenkrát jsem mu nabídla stipendium do Ameriky, které nevyužil. Jednoho dne se objevil před mým domem s prosbou, zda bych mu v Americe nezařídila výstavu. A tak jsem ho doporučila na výstavu v Galerii Ronalda Feldmana v New Yorku, kde se prosadil. Později jsem viděla jeho mimina a chtěla jsem také jedno pro naše muzeum. Pozvala jsem Davida do muzea a on mi přinesl svůj katalog. Na obálce je sám vyfocený jako nějaký playboy a v názvu stojí „Promrdané roky“, což jsem příliš nepochopila. Náhodou jsem ho otevřela na stránce, kde popisuje, jak byl u mě na návštěvě ve Washingtonu. Píše, že koberec byl samé fleky, asi od vína, a že Kupka visí už od vchodu. Velmi se mě to tehdy dotklo, takové hulvátství. Je vidět, že nezná perské koberce. Když u nás byla Yoko Ono, rozsvítila u Lennonovy zdi pietní svíčky a napsala tam nějaký vzkaz, tak David Černý šel a zhasil ty svíce, protože prý zničila Beatles. Je vidět, že se chová poněkud hloupě a jednoduše, což je škoda, neboť je to dobrý sochař.

Jak jste přišla zrovna na objekt Sovových mlýnů na Kampě?

Usilovala jsem původně o jinou stavbu, klášter Ke Karlovu, kde je v současnosti expozice Muzea Policie ČR. Přišlo mi symbolické, aby díla, která byla vytvořena v atmosféře nesvobody, byla vystavena právě v kontextu sakrálního prostoru. Vždyť oni se vlastně ti umělci v období totality svým uměním jakoby modlili. Klášterní stavba se mi líbila a představovala jsem si, jak tam to bude krásné. Nakonec z jednání sešlo, budova mi nebyla přána. Když jsem se procházela Prahou, vždy se mi Kampa líbila a bylo mi líto, že Sovovy mlýny a Werichova vila byly tak zchátralé. Tak jsem se o to místo začala zajímat a později jsem se dozvěděla o projektu pro Sovovy mlýny. Byl to projekt restaurace, která měla dělat reklamu jakémusi hotelu. Když z tohoto projektu sešlo, okamžitě jsem si o Sovovy mlýny zažádala. Byl to problém, abych v konkurenci mnoha restaurací nabízejících úžasné úplatky stavbu pro projekt muzea vůbec získala.

Jaký byl podle vás největší problém se vznikem Musea Kampa?

Korupce, tady se nedá nic dělat bez úplatků, a to, že jsem nemusela uplácet a tohle muzeum provozuji, je podle mne malý zázrak.

Jakým způsobem hodnotíte činnost památkového úřadu ve spojení s korupcí?

Nesčetněkrát mi bylo naznačováno, abych nabídla úplatek, což jsem samozřejmě nikdy neudělala. A díky tomu tu probíhaly různé obstrukce ze strany památkářů. Několik kauz bylo opravdu absurdních. Tady třeba byly nádherné původní parkety, které byly prošlapané. Řada odborníků mi radila, abych si je nenechala vyndat, že se dají zakonzervovat. Jednoho dne přijedu a parkety nikde. Dozvěděla jsem se, že se o těch parketách mělo jednat v určitou dobu u památkářů a mě samozřejmě nikdo nepozval. Když jsem se k nim vypravila, netroufali si mě vyhodit. Ale na moje návrhy měli jedinou kategorickou odpověď: vše musí zůstat tak, jak je vedeno v dokumentaci z roku 1945. Dnes se naštěstí poměry na památkovém úřadu změnily, většina lidí se vyměnila a památkáři jsou nám velmi nápomocní, čehož si vážím.

Paradoxně jste musela i o toto muzeum bojovat, i když jste přicházela jako investor a s tak obdivuhodnou sbírkou. Chvílemi se zdálo, že si toho jak kulturní veřejnost, tak české instituce příliš neváží. Kdo vám dělal největší problémy při realizaci?

Tehdy Milan Knížák v novinách napsal, abych si sbírku naložila do amerického octa. Tvrdil, že naše sbírka není natolik kvalitní, aby měla samostatné muzeum. Mnoho lidí se mě tehdy zastávalo a četla jsem mnoho negativních reakcí na jeho článek, hlavně od lidí, kteří moji sbírku z Ameriky znali. Dnes po třech letech je jasné, že Knížák neměl pravdu. Museum Kampa oslavilo v září loňského roku tři roky fungování, na dva roky dopředu máme nasmlouvané výstavy. Nedávno jsme také zavedli otevření muzea zdarma každé pondělí. Navíc exponáty, které vystavujeme, tvoří pouze část sbírky a řada z nich nebyla české veřejnosti doposud vůbec představena, což do budoucna chceme změnit.

Art servis
nejmensi
zpět hl. strana
archiv
kontakt
napište nám