Dějiny českého výtvarného umění VI, 1-2
Academia 2007
editoři Rostislav Švách, Marie Platovská

Dějiny českého výtvarného umění VI
Lenka Lindaurová

Šestý díl dějin českého umění vychází třiadvacet let po prvním. Od té doby se v dějinách umění, ale i v české společnosti odehrálo mnoho významných změn. Zdá se však, že čeští uměnovědci je reflektují jen velmi opatrně.
Uspořádání historie umění posledních zhruba čtyřiceti let až do roku 2000 sleduje období vymezená především politickými etapami: od roku 1958 mezinárodním úspěchem EXPO v Bruselu jako začátku uvolnění poměrů po pádu Stalina do roku 1968, tedy období největší kreativity a možnosti komunikace se západním světem; následuje období normalizace a totalitního dozoru nad kulturou až do roku 1989 a poslední zmapované období končí symbolicky rokem 2000. Zpracovávat historicky čerstvé období je ošidné. Protože, jak v úvodu poznamenává filozof Miroslav Petříček, přítomnost nemá jasné časové vymezení a je teritoriem kritiků, nikoli historiků. Teprve když ji kritici odhodí jako ohlodanou kost, vrhají se na ni historici, jakási forenzní jednotka oboru. Ale vždycky hrozí nebezpečí, že je o ni znovu připraví kritici pod heslem nové aktualizace.
V úvodu psaném šéfem celého vědeckého týmu, Rostislavem Šváchou, je předem vytyčené konzervativní východisko zabývat se sledováním trendů, ismů, osobních a skupinových programů – to je podle našich teoretiků progresivní krok proti tradičnímu rozdělení například na malbu či sochu. Svět umění a jeho formální horizonty by to však ani neumožnily. Mnohé se změnilo i v teorii samé, to se však čeští teoretici rozhodli sledovat s vyčkávacím odstupem, a tak se jednotlivých témat chápou osvědčenou popisnou metodou. Protože u nás chybí řada populárně-naučných publikací z let dřívějších, budou pro mnohé čtenáře tyto dějiny příliš akademické a nepřístupné, pro teoretiky a umělce zase trochu stereotypní a nudné. O dějinách se dá mluvit jen částečně, dvě tlusté publikace jsou spíš sborníkem zajímavých a méně zajímavých statí, kde se na problematiku podíváte očima autora, který zkrátka musí selektovat a který se navíc v určitých bodech nutně bude překrývat se svým kolegou.
Obory umění si v publikaci ponechaly svoji izolaci v oddělení užitého umění a architektury, ačkoliv se jejich hranice také dost rozvolnily a tak se dá jednotlivými formami umění proplout od happeningu přes street art až k virtuální architektuře webových stránek, aniž bychom jim věnovali samostatné kapitoly. Ale struktura se musí vytvořit a uměnovědná práce musí mít svůj daný rámec. Objektivita i dovednost jednotlivých autorů se různí: Anděla Horová zpracovala cenným způsobem hromady faktografického materiálu devadesátých let, kterými se zatím nikdo nezabýval, Otto M. Urban se pokusil o nekonveční pohled na umění konce století prizmatem pojmu dekadence, Jiří Zemánek provedl hlubokou sondu od luminodynamismu po současné video.
Právě pro ojedinělost „posledních“ dějin se měly i další obory provázat s tím, co nazýváme vizuálním uměním, protože v jejich disciplínách (fotografie, architektura, sklo...) již existují podrobné odborné publikace. Očekávala bych více objevů a překvapení v pohledu zpátky. Nečekala bych tolik úzkoprsosti a smělého psaní teoretiků o svém vlastním díle, o tvorbě partnerů, o svých vlastních výstavách. Ano, je to takový malý rybník, ale proč má skvělý odborník na modernu Karel Srp popisovat devadesátá léta pouze prostřednictvím tehdy už „osvědčených“ autorů, kteří prošli galerií, kde pracoval a posléze šéfoval? Je mi zcela jasné, že na přípravě dějin se udělalo ohromné množství užitečné práce, z níž je možné v budoucnu čerpat. Proč se však při přípravě témat do sborníku neuvažovalo o kratších textech s dominancí ukázek děl, které přece jen nejsou obecně tak notoricky známé a často přiblíží čtenáři určitý fenomén, jenž z lyrizujícího komentáře o napětí mezi metonymií a metaforou nevyčte?