Pražákův palác Moravské galerie v Brně
Eva Kmentová, Deník díla
kurátor Dušan Brozman,
koncepce výstavy Ludmila Vachtová
8. 2. 2007 – 6. 5. 2007

Sochařka Eva Kmentová (1928–1980), absolventka pražské Vysoké školy uměleckoprůmyslové a členka někdejší skupiny Trasa, je jednou z klíčových osobností českého umění druhé poloviny dvacátého století. Díky nekonvenčnímu použití nejrůznějších materiálů podstatně rozšířila v Čechách a na Slovensku klasický pojem sochařství o nové oblasti.

Koncem 50. let modeluje Eva Kmentová několik ženských postav ve zjednodušeném, plastickém tvarosloví. Jsou citlivě zachycené v intimních poetických situacích a plné něhy, radosti a pozornosti. Nesou v sobě přísliby rozkvětu. Spíše než v odpozorovaných vnějších situacích mají tyto práce své východisko v pohledu na vlastní život, v naslouchání svému vlastnímu nitru. V něčem připomínají deníky. Boj o formu není otázkou.
Po této periodě neoklasicismu projde Kmentová také v duchu doby kubismem, kde pracuje s velkoryse podanými formami, a začátkem 60. let informelem, tak silně zakořeněným v české tradici. Zde poprvé vyjadřuje ve svém díle překvapivě tvrdě a agresivně, ale o nic méně citlivě, existenciální úzkost.
Práce s otisky stejně jako výrazovými možnostmi pop artu (odvrat od sochařského díla k objektům, plošně malované monochromní formy a použití textů v kresbách a objektech) jí otvírají cestu ven z barokní úzkosti do světa, kde je opět prostor pro hravost a lehkost, aniž by obsah její denní práce ztrácel na naléhavosti.
Otisk nebo odlitek předmětu anebo člověka, tato stopa po tělesném dotyku, nese v sobě vzpomínku na předměty z jejího okolí, na své blízké a na sebe samotnou, své prsty, své rty. Prostor těla uchovaný ve hmotě, ať opuštěný, negativní anebo pozitivní, svědčí však navždy také o přítomnosti toho, co jej kdysi formovalo. V různorodých přeměnách se tento bezprostřední dotyk a s ním spojená tělesnost stanou klíčovým momentem tvorby Kmentové.
Roku 1974 onemocněla a věnovala se převážně práci s papírem, buď ve formě kreseb nebo objektů. Sochařce se stal papír hmotou, kterou se vyjadřovala. Se „sisyfovskou" pracovitostí lepila čtverec na čtverec, až z nich vyrostla kostka. Vrásčitost muchláže připomíná pokožku a z papírových pochev a růží, které časem nevyhnutelně zežloutnou, pokryjí se prachem a uvadnou, se stane pomíjivé memento života.
Na výstavu zapůjčily díla ze svého majetku tyto galerie:
Národní galerie v Praze, Moravská galerie v Brně, Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích, Muzeum umění Olomouc, Galerie Benedikta Rejta v Lounech, Alšova jihočeská galerie v Hluboké nad Vltavou, Východočeská galerie v Pardubicích
Tyto zápůjčky byly doplněny z majetku rodiny a z dalších soukromých sbírek.

K retrospektivní výstavě vydalo nakladatelství Arbor vitae ve spolupráci s Moravskou galerií v Brně a rodinou Evy Kmentové monografii Ludmily Vachtové a Polany Bregantové Teď. Práce Evy Kmentové.

Eva Kmentová byla zcela zaujata přítomností a bezprostředně reagovala na podněty současnosti, proto se kniha jmenuje TEĎ. Od dívčích let až do smrti psala deník, v němž komentovala svou práci, proto se soupis její tvorby v monografii a výstava v Mánesu jmenují Deník díla. Dílo Evy Kmentové je motivováno autobiograficky a podmíněno topograficky třemi ateliéry, v nichž pracovala: Židovské pece, později „Doupě" v Kalininově ulici na Žižkově, nakonec Stodola na Smíchově.