Galerie hlavního města Prahy
Staroměstská radnice, 2. patro
Kurátorka Olga Malá

9. 1. - 17. 2. 2008

www.ghmp.cz

Mark Ther

 V oblasti českého videoartu začátku 21. století zaujímá Mark Ther pozici vyprofilované osobnosti. Od doby studií na pražské AVU (1998-2005) se účastní prestižních domácích a zahraničních výstav aktuálního umění, kde jeho pregnantní, stále propracovanější projekce poutají pozornost odborné i laické veřejnosti. Ther si záhy vytvořil svébytný „filmový" styl, k jehož charakteristickým rysům patří příběh záměrně zbavený pointy (na rozdíl od Antonioniho principu otevřeného konce z legendární Zvětšeniny není někdy ani jisté, jestli se vůbec něco stalo).

Therova videa nejsou dlouhá, vyznačují se na práh únosnosti prodlužovanými jednotlivými záběry, které mají paradoxně schopnost udržet diváka v napětí. Zdá se, že nejde ani tak o to, co se děje (příběh je znejasněn a fragmentarizován), ale jak se to děje.

Therovy záměrně matoucí movies se vyznačují maximální formální vytříbeností a jejich působivé vyznění umocňuje perfektně volená hudba. 

Na radnici promítaná videa M.C. A A.H. (2001) a My Pleasure (2003) jsou založena na fiktivních setkáních operní divy Marie Callas se dvěma dalšími slavnými ženami, filmovou hvězdou šedesátých let Audrey Hepburnovou a legendární star pop music Madonnou.

Interpretace není jednoznačná, fakt, že autor sám sebe obsadil v obou projekcích do role Marie Callas (která je mu určitým alter egem), otvírá cestu jak k výkladům vztahujícím se k genderové problematice (Callas a Madonna jako gay ikony), tak k obecnějšímu autorskému pojetí sebeprojekce ve smyslu slavného Flaubertova výroku "Madame Bovaryová jsem já.". 

Thera blyštivý hvězdný svět fascinuje, je schopen jej spoluvytvářet a zaujmout v něm své místo, zároveň jej ironizuje a vyjevuje jeho prázdnotu: Madonnu nechává v klipu deklamovat otřepané klišé "No já chci bořit konvence a veřejně provokovat...".

Úmyslný cynismus a prázdnota, předjímané Warholem, se staly charakteristickými znaky umění konce osmdesátých a počátku devadesátých let dvacátého století - kupříkladu Jeff Koons, který založil svou tvorbu na akcentaci kýče a sebestylizaci, se snažil napodobit rysy Warholovy osobnosti. Zdá se, že linie Warhol - Koons není příliš vzdálena ani některým východiskům Therovy tvorby.

Ukázkou z cyklu videí „amerického období", spjatých s pobytem Marka Thera v USA, je video Burger und Ther (2004), vzniklé ve spolupráci s Holanďanem Gebrantem Burgerem.

S lehkostí experimentuje s prolínáním hudebních žánrů, zvuk „posiluje" vůči vizuálu, který zpětně výmluvnou gestikulací akustický efekt zdůrazňuje. Optimistickým tanečním rytmem ovládané video se vymyká z ostatních prolongovaných, jakoby mimo čas situovaných Therových sekvencí.

V krátkém filmu Der kleine Blonde und sein roter Koffer (2005) dvě ženy, dle všeho lesbičky, vzpomínají na neznámého blonďatého muže, který kdysi ve vlaku vezl červený kufr. Jde

o všední nevýznamný příběh, který se však z neznámého důvodu člověku čas od času vybavuje. Za jeho banalitou nacházíme existenciální rovinu. Na jeho konci jedna z žen vznáší otázku: „A léta už se ptám, co asi ve svém červeném kufru měl?" „Obsah kufru" lze chápat jako metaforu samého smyslu lidské existence. Otázka zůstává bez odpovědi, otevřena stejně jako Therovy filmové příběhy. Jejich děje prostupuje neurčitý smutek a tíseň.

Nostalgická nota je přítomna také v brutálních krvavě laděných snímcích z roku 2007 Hanes a I will get you out. Divák se stává svědkem finálního tragického dějství, v němž spatřuje již jen zakrvácená mrtvá těla nebo ve smrtelné agonii se vlekoucího muže. Co vraždám mladíků předcházelo, neurčitě naznačuje (ale nevysvětluje) u prvního reprodukovaný telefonický rozhovor, u druhého „milostný" dopis.

Poslední video snímky Ruhe, im Stalle furtzt di Kuh a Was für Material! navazují na tradiční therovskou homosexuální tématiku, ale opouštějí civilní interiérové prostředí.

Děje obou snímků jsou pojímané v úzkém kontextu „nacistických reálií", které umožnují záměrnou teatrálnost pateticky gradovaných výjevů. První příběh je situován do idylického prostředí venkovského zámečku, nablýskané uniformy, uhlazené způsoby zámeckých pánů, jakož i „ničeho se neštítící chlípné choutky" jsou vykresleny s doslovností a přehnaností, které ozřejmují ironizující záměr autora, jenž je odhodlán k destrukci a zpochybnění jakýchkoli klišé.

Klíč k interpretaci posledního filmu Marka Thera Was für Material! Jaký to materiál! poskytuje výrok Adolfa Hitlera z roku 1933: „...Začnu s mladými. My staří jsme už opotřebovaní. Jsme prohnilí až do morku kostí. Jsme zbabělí a sentimentální. Vláčíme si

s sebou břímě potupné minulosti a máme v krvi ponuré vzpomínky na otrockou servilnost. Ale ta má kouzelná mládež! Může vůbec být na světě něco lepšího? Jen pohleďte na ty mladé muže a hochy! Jaký to materiál! S nimi postavím nový svět. Nadešla heroická epocha mladých. Právě z nich vzejde člověk - tvůrce, bohočlověk ... Až jednou nepřítel prohlásí, že

k nám nepřejde, klidně mu odpovím, ale vždyť k nám už vaše děti stejně patří. Co si myslíte, že jste? Stejně půjdete s námi. Vaši potomci však stojí nyní v novém táboře. Zakrátko nebudou znát nic, než tohle nové společenství."