V pěti pražských soukromých nekomerčních galeriích byly 25. října zahájeny výstavy finalistů 18. ročníku Ceny Jindřicha Chalupeckého. Znamená přesun do malých, nezávislých prostorů další krok k jejímu zneviditelnění? Letošní rozhodnutí může na jednu stranu vypadat jako „formální“ experiment, v jehož rámci jsou jak finalisté, tak diváci nuceni překonávat jisté nepohodlí plynoucí z absence partnerství „silné“ instituce (ať už ve smyslu fyzické dostupnosti míst, technického zázemí atp.). Nelze ovšem přehlédnout ani „symbolický“ rozměr tohoto kroku.    

 

Čtyři z pětice galerií, v nichž se odehrávají přehlídky letošních finalistů (Galerie Jelení, etc, Entrance, A.M. 180), jsou aktuálně organizačně i kurátorsky vedeny mladými umělci (v Galerii NoD tomu bylo podobně až do nedávného příchodu Jiřího Ptáčka). Tyto galerie (plus několik dalších, mezi nimi například Eskort nebo Display) se v posledních zhruba třech letech výrazně podílely na „definování“ současného českého umění. V důsledku principů jejich fungování („komunitní“ charakter, malá návštěvnost omezená převážně na vernisáže, omezená kritická reflexe v (mas)médiích atd.) je ovšem tato „definice“ zřejmá pouze velmi omezenému okruhu lidí. V tomto kontextu se jeví letošní rozhodnutí jako smysluplné – Cena jde tam, kde se pohybují její potenciální laureáti. A je tu jistá naděje, že za ní půjde nejen zájem diváků, ale například i přízeň sponzorů a různých grantových komisí. Na druhou stranu je zde objektivní riziko, že Cena zůstane letos „širšímu publiku“ uzavřena (pokud něco takového jako širší publikum ve vztahu k současnému umění vůbec existuje).

Zatímco velké výstavní domy v minulých letech poskytovaly finalistům k prezentaci společné „neutrální prostředí“, letošní model – co umělec, to galerie – přímo vyzýval k zahrnutí specifických kvalit jednotlivých prostorů do autorské strategie. Tuto výzvu nejvýrazněji přijaly Pavla Sceránková (1980) v Galerii Entrance a Eva Koťátková (1982) v Galerii Jelení. Porozumění prostoru ctí ovšem i další tři finalisty. Jakub Hošek (1979) se v domovské Galerii A.M. 180 neomezil jen na plátna a objekty, ale kreslenými nápisy-názvy narušil neutralitu bílých zdí. Jan Nálevka (1976) ztrojenou projekcí vyplnil strohý krychlový prostor Galerie etc a Zbyněk Baladrán (1973) proměnil menší ze sálů Galerie NoD v temný promítací sál.

Industriálně chladnému prostoru Galerie Entrance nyní dočasně dominuje masivní objekt ([UMCUK], Stěhování, 2007) Pavly Sceránkové. Bílá čistota objektu traktovaného střídavě ustupujícími poli bočních stěn vyniká na pozadí betonové šedi galerie. Polystyrenový „kontejner“ se jakoby sesouvá ze stropu, důvěrně známá lehkost materiálu přitom kontrastuje s velkým objemem který se jakoby na chvíli zastavil v nezadržitelném pádu. Rozměry objektu, jeho zakomponování do prostoru, a povědomí o fungování gravitace nutí diváka k podobně uctivému obcházení jako například kovové pláty Richarda Serry. Součástí instalace v Galerii Entrance je i video, v němž hlavní roli sehrává „nábytek“ z hrubě pospojovaných desek a kůlů. Zvláštní atmosféra nepointovaných dějů pohybujících se v rozmezí mezi kouzelnickým trikem a absurdním divadlem se však neprotnula s chladnou sošností objektu ve vstupní místnosti.  

Také Eva Koťátková se v Galerii Jelení rozhodla pro intervenci do galerijního prostoru. K oknu galerie je připojen koridor sbitý z desek, palubek a zbytků nábytku – jeho zjevně improvizovaná a dočasná konstrukce je nesena dvěma řadami různě rozkročených kůlů. Divák plazící se těsnou konstrukcí do galerie, se tak ještě před samotným vstupem stává součástí hry, kterou autorka s nečekanou koncentrovaností rozehrává ve dvou malých místnostech. Pokud jsem Sceránkové vytknul jistou nesourodost dvou částí instalace, pak Koťátková dokázala podstatně větší množství elementů spojit do komplexního, ale jednotného celku, který pojmenovala Za mezi nad v (Pokoj). Směrová příslovce v názvu projektu vyjadřují základní koordináty pohybu v prostoru jednoho pokoje, který Koťátková využila jako rámec pro své akce, charakteristické tím, že se v jejich průběhu ocitla simultánně v pozici subjektu i objektu. Aktér a produkty jeho činnosti splynuly v jednotu, na jejímž konci pak i ten nejobyčejnější předmět představuje metaforu vnitřního prožitku. Galerii Jelení Koťátková vyplnila ambivalentními objekty, jež jsou zároveň ilustracemi akcí i autonomními objekty, které rozehrávají vlastní intertextuální hry (např. „fontána“ z plastového kyblíku nebo spirála z palubek potažených kobercem). Klíčovým prvkem instalace jsou pak čtyři videa zaznamenávající výše popsaný proces akcí. Nenápadnou, ale zásadní součástí instalace jsou tři sešity kreseb. Ty lze chápat jako latentní scénáře akcí, které proběhly, nebo by mohly proběhnout, ale jde se na ně dívat i jako na jakousi formu deníku, v němž vyplouvají na povrch emoce kumulované v průběhu akcí.  

Jakub Hošek při své druhé účasti mezi finalisty Ceny vystavuje poprvé „doma“. Ve dvou místnostech Galerie A.M. 180 představuje dvě nová plátna. Zejména Buz Saw (2007) reprezentuje to nejlepší z Hoškova stylu. Hlavní část textu tentokrát vysunula na samostatné plátno (v posledním roce se jinak písmo stalo v Hoškových malbách naprosto autonomním estetickým prvkem, který v některých případech dokonale ovládá obraz). Kompozice spodního plátna je zahuštěná především na okrajích, takže relativně volnému středu plátna dominuje černá rakev, jejíž částečně odklopené víko odhaluje zlaté čalounění. Kombinace černé a zlaté je pro celou instalaci zásadní – je na ní totiž postavena trojice objektů, jimiž Hošek dost výrazně narušil očekávání toho, s čím se v A.M. 180 setkáme. Dřevené plastiky v sobě nechávají cítit zbytky přírodního tvaru, který ovšem Hošek zásadně posunul k obrazu svému. Je vzrušující vidět, jak se v galerii forma volně posouvá z pláten na objekty a dále na zdi, „zasažené“ tužkovými nápisy.  

Galerie etc se z Nuslí přesunula do Dlouhé 33 a tvoří tak nyní tandem s výstavním prostorem Galerie NoD. Čtvercovou místnost Jan Nálevka dokonale vyplnil stroboskopicky pulzující videoinstalací Je to tak (2007). Každá ze tří projekcí je postavena na postupném běhu textů převzatých z tištěných reklam, které se přímo nevztahují k nabízeným produktům. Frekvence střídání obrazu (3 sekundy) a ambientní hudba Aphex Twin navozují podobný „meditační“ efekt, jaký mělo video Can we start again? (2007) prezentované na výstavě Hrubý domácí produkt. Nálevka se o reklamu a její vizuální i textové projevy zajímá zhruba od roku 2002. Od počátečních prací na bázi koláží a asambláží se dostal k velmi osobité formě apropriace založené na práci s velkým množstvím vizuálních fragmentů reklam, které vytrženy z kontextu získávají estetickou autonomii.  

Postupy apropriace jsou blízké i práci Zbyňka Baladrána, který se letos mezi finalisty ceny dostal již potřetí. V předchozích ročnících představil videoinstalace postavené na práci s „nalezeným“ filmovým materiálem. Baladrán v souvislosti s těmito pracemi hovoří o souvislosti s „archeologií“, která je také nucena skládat obraz minulosti z dochovaných fragmentů. Rozdíl je pochopitelně ten, že cílem Baladránova úsilí není dosáhnout „realistického“ obrazu minulosti poměřováno kritérii historické vědy. Video Teorie práce (2007), které Baladrán prezentuje v galerii NoD, se od zmíněných prací liší v tom, že kriticky reflektuje fenomén zcela současný – otázku postavení individua uvnitř korporací či institucí, které usilují o individualizaci svých neosobních struktur. Ve srovnání se staršími pracemi nám Baladrán přímo neukazuje svůj pracovní postup – místo kompozice složené z fragmentů předkládá celek. Ovšem celek nesnadno uchopitelný. To proto, že informace, které stojí v pozadí Teorie, zůstávají víceméně skryty. Ve vztahu k divákovi chybí více nabídek, jak se udržet „v obraze“. Tvar, který se v mysli při dívání postupně skládá, neudrží dlouho pohromadě, snad proto, že se nemůže měřit s chladnou dokonalostí teorému. Možná, že pocit nedostatečné schopnosti porozumění, s nímž divák opouští galerii, je jediným klíčem k pochopení Teorie práce.    

 

Cena Jindřicha Chalupeckého Finále,

NoD, etc, Entrance, Galerie Jelení, A. M. 180,

Praha 25. 10.-2. 12. 2007

www.jchalupecky.cz 

 

Jan Zálešák Foto: Martin Polák