Kurátoři výstavy Hans-Ulrich Obrist, Daniel Birnbaum a Gunnar B. Kvaran
.
Uncertain States of America
Americké umění ve třetím tisíciletí

Otázka: Co jsou Spojené státy americké?
Maurizio Catellan: Spojené státy vlastně ani neexistují. Jsou jen přelud. Což je vzrušující a zároveň strašně děsivé.
Otázka: Líbí se vám tady?
Maurizio Catellan: To je jako kdybyste se ptali sami sebe, jestli máte rádi vodu nebo kyslík. Můžete je nesnášet, ale - ať je to dobře nebo špatně - nemůžete bez nich žít.

Pohlednice s tímto miniaturním interview oznamovala na začátku roku 2005 konání výstavy, o níž jsme skoro nic nevěděli. S poněkud obecným záměrem zjistit, čím se dnes zabývají začínající umělci ve Spojených státech a nespoléhat přitom jen na zdroje, které se samy nabízejí v těch nejvýznamnějších městech (tedy New Yorku a Los Angeles) jsme se vydali na dlouhou pouť, která nás zavedla na mnohá místa, kde jsme předtím nikdy nebyli. Po celý rok jsme křížem krážem jezdili po Spojených státech a navštěvovali ateliéry, galerie, alternativní umělecké prostory a muzea. Získali jsme mimořádně rozmanité a leckdy protikladné dojmy z mnohotvárné kultury a do Evropy jsme si přivezli k dalšímu studiu obrovské množství dokumentace jednotlivých umělců. Výstava Uncertain States of America, která je hmatatelným výsledkem tohoto úsilí, představuje jen malý zlomek z množství pozoruhodných a mnohdy zneklidňujících prací, na něž jsme narazili v průběhu našeho intenzivního průzkumu. Ambice a upřímnost umělců, s nimiž jsme se setkali, daly našemu počínání smysl. Přejeme si, aby tato výstava odrážela rozmanitost výrazových prostředků a různorodost umělecké scény, klíčovým kritériem ovšem zůstává intenzita a nepopiratelná kvalita vystavených prací.

Existuje něco jako nová vize nebo společný jazyk, nebo dokonce nové směřování, rozpoznatelné v tvorbě této generace umělců, jimž je dnes kolem třiceti let? S ohledem na širokou škálu technik a témat, jimiž se zabývají, by se zdálo logické zdůrazňovat spíše stylovou pluralitu. A přece vykazuje toto území, jehož mapu chceme načrtnout a jehož typickou vlastností je očividně spíš rozmanitost než jednota, určité charakteristické rysy umělecké tvorby, které bychom rádi zprostředkovali v polyfonní struktuře výstavy (jako například vyprávění podivných příběhů s otevřeným koncem, nové způsoby fúzování uměleckých postupů, specifické tóny, které jsme ještě nikdy neslyšeli...). Vlastně to není jedna výstava, ale mnoho výstav v jedné přehlídce: série malých osobních výstav umělců, kteří ve své práci užívají nejrůznější postupy; projekce filmů a videí mnoha různých autorů; přehlídka sochařských prací v jediné „zahradě"; řada performancí v interiéru i exteriéru a prezentace textových prací a tiskovin v knihkupectví. Naše výstava je mnohotvárnost převlečená za jednotu a skrývá v sobě celou řadu dalších výstav.

Básník Edouard Glissand přirovnává rozsáhlé výstavy ke kontinentům (jsou pevné jako skála a impozantní ve svém měřítku) a nabízí ještě jednu, produktivnjěší metaforu, a sice souostroví (které je přátelské a poskytuje útočiště). Různorodost, obsažená v základech takového myšlenkového modelu, velmi dobře zrcadlí mnohostředný umělecký svět dnešních Spojených států. Doba, kdy mu vládli strážci vkusu z New Yorku, je dávno pryč. Neredukovatelná mnohost jazyků vychází z mnoha různých měst, neexistuje jediná dominantní estetika, styl, ani způsob práce. To jsou Uncertain States of America, Nejisté státy americké, kde nic nelze úplně předvídat a kde číhá překvapení za každým rohem. * (Legendární intelektuální historka vypráví o tom, jak Ďagilev vyzval Jeana Cocteau, aby ho překvapil: Etonnez-moi! Jeho zvolání by možná nemělo být chápáno jen jako předpoklad velkého umění, ale také jako výzva pro kurátory výstav, aby si nepřestali klást otázku, co očekávají od uměleckých přehlídek. Naše výstava se skládá z několika kapitol a předpokládáme, že se ještě bude vyvíjet - ovšem nevíme přesně, jak. Jako každé kolektivní úsilí, i toto je složitý systém s mnoha zpětnými smyčkami, organismus nebo „výuková sestava", která bude žít svým vlastním životem a možná překvapí všechny, kdo se na ní podílejí.)

Co je tedy nového? Od počátků pop artu v šedesátých letech jsme svědky opravdových orgií opakování, přivlastňování a revivalu, přičemž rytmus těchto uměleckých návratů se stále zrychluje. Zároveň se závratným tempem mění geografie uměleckého světa. Je možné interpretovat dnešní samplování a repetitivní postupy, které často předpokládají geografické a kulturní dislokace, jako kritické přehodnocení dřívějších estetických modelů? Nebo je to tak, že současné umění definitivně podlehlo všežravé mašinérii nevyhnutelné recyklace módy a stylu? Popová citlivost je bezpochyby výrazným rysem současné tvorby, bez ohledu na to, odkud pochází, a jistá sebevědomá plochost, která charakterizuje uměleckou tvorbu v poslední době, je jejím příznakem. Určitá podnikavost nemusí být ani tak poukazovat ke komerci, jako spíše k umělecké praxi, která se zabývá nejen tvorbou objektů, ale i sociálním kontextem jako vlastní scénou, na níž se umění setkává s diváky. Zájem umělců o trh a touhy, které se projevují ve světě zboží a reklamy, nelze vždy jednoduše definovat v černobílých termínech kritičnosti nebo spříseženectví. Po celé Americe se bezpochyby projevuje silná vůle k tvorbě politicky relevantního umění - alespoň my jsme narazili na množství příkladů společensky angažovaných projektů, které se vztahují k momentům protestů, politické kritiky a subverze z předešlých desetiletí. V Nejistých státech amerických zuří politické vášně a ve vzduchu je dokonce jistý duch rebelie.

Mnozí z těchto umělců katapultují evropského diváka zpět k představám, které se mu zdají být povědomé. Perspektiva cizince, která umožňuje pohled zvenčí, se tedy začíná vytrácet s tím, jak se člověk noří hlouběji do uměleckého materiálu. Evidentně nic takového jako cizí pohled neexistuje: v mnohém jsme už jeho součástí. Objevuje se množství odkazů k umění z jiných částí světa, historických i současných. Chceme-li pochopit návrat zájmu o formální struktury, který se dnes projevuje v poněkud překvapivých kontextech, jsme nuceni obrátit se zpátky do labyrintického rodokmenu formalismu. V dnešním prostředí rozvinuté technologie nabývá nové síly surreálno. Často nevinné formy a figury jako by se přelévaly jedna v druhou a vytvářely řetězce „významu", který nikam nevede, a atmosféry, která nás vyzývá k tomu, abychom vstupovali do snů a zase je opouštěli. V jádru mnoha těchto prací je zážitek čehosi tajemného, záhadného. Zdá se, že cosi zůstává vždy nedořečeno.

Tyto nové USA nejsou pouze a výhradně americké - vlivy přicházejí odevšad. V době, kdy se na oficiální politickou kulturu Spojených států nahlíží na druhé straně Atlantiku s velkou skepsí, je důležité, abychom si tuto složitost připomněli. Nejisté státy americké nejsou jen nejisté, je jich mnoho.

Daniel Birnbaum
Gunnar B. Kvaran
Hans Ulrich Obrist

Přiznáváme na tomto místě inspiraci, kterou nám poskytli Stefano Boeri a Multiplicity, kteří v roce 2000 uspořádali výstavu s názvem USE - Uncertain States of Europe, zaměřenou an transformaci městského prostředí v Evropě a pojem nejistoty.