Vášnivé diskuse o malbě, které zasáhly v devadesátých letech všechny civilizované země, v nichž se začalo „nebezpečně" rozpínat instalační umění, se z dnešního pohledu jeví spíš jako různé marketingové strategie. Pozice malby totiž nemusí být nijak speciálně obhajována, a jak potvrzují trhy, vždycky bude mít svoje nezpochybnitelné prvenství.
Výstavy jednoho média jsou u nás stále oblíbené, protože poskytují jakýsi pevný návod, jak umění číst, jelikož jeho současný jazyk stále divákům působí určité potíže. Z tohoto pohledu je pro ně malba médiem nejčitelnějším, médiem iluzivním, které lze vnímat jako zobrazení, jako protějšek či zrcadlo toho, čemu stále říkáme skutečnost.

Já osobně mám raději výstavy rasově nečisté, hybridní, s mnoha otázkami, které zpochybňují naše stereotypní vnímání, které rozostřují pravidla, provokují, znejišťují, štvou.
Takovou výstavou ale Resseting v Městské knihovně není. Ačkoli se ohání různými sofistikovanými tématy, není ničím jiným, než určitým osobním výběrem z toho, co dnes česká mladší a střední generace maluje. Jsou v ní cítit kurátorovy záliby a chutě, už ne ale úchylky. Kolekce tedy obsahuje dobré, horší i slabé obrazy, ale napětí z jejich konfrontace, ani žádné nečekané překvapení se nekoná. Podotýkám, že pro většinu diváků je taková nabídka samozřejmě mnohem přijatelnější, i když pak je vhodnější kvalitní salón, jakýsi přehled toho, co se v médiu malby na české scéně odehrává, než subjektivní výběr založený na zvláštních náhodách.
Jestliže kurátor deklaruje výběr podle „hodnoty návratu" k předmětným tématům, říká jen to, že má rád obrazy, na kterých něco je. Něco, co bezpečně poznáváme. Ale i v této rovině u nás pracuje řada jiných malířů, než těch prezentovaných. Smiřme se s tím, že výběr je čistě subjektivní a podívejme se, jak dopadl. Populární zaručené líbivky Filipa Černého a Petra Maliny začínají být už učebnicově vyprázdněné, sestavitelné podle jednoduchého fungujícího návodu, mladí autoři jako Alice Nikitinová a Dalibor David vypadají jako eklektici už lepších autorů, Veronika Holcová stvrzuje svůj ilustrační limit, Daniel Pitín začíná být zručným klasikem, Jonáš Czesaný se bude muset smířit s písmenem B, Petr Pastrňák a Jakub Špaňhel jsou stále jedničkami, i když je trochu zazdíte, Igor Korpaczewski ztrácí svoji dřívější energii, Josef Bolf, Jakub Hošek a František Matoušek to trochu zachraňují a není jim co vytknout, Jiří Petrbok je dlouho příliš stejně stejný, Aleš Hudeček moc příjemně překvapil a fenoménem současné malby zůstává hyperaktivní Petr Písařík, jen nevíme, jestli to ví kurátor.
Je fajn, že jsme měli příležitost si uvědomit, jak se tady tvoří a jak třídí, že máme o čem mluvit a přít se, zkrátka takových přehledů by mělo být víc, aby se naše sebereflexe upřesnila.

Resetting
GHMP - Městská knihovna, Praha
kurátor Petr Vaňous
21. 12. 2007-21. 3. 2008
www.ghmp.cz