|
Lenka Lindaurová
Vášnivé diskuse o malbě, které zasáhly v devadesátých letech všechny
civilizované země, v nichž se začalo „nebezpečně" rozpínat instalační
umění, se z dnešního pohledu jeví spíš jako různé marketingové
strategie. Pozice malby totiž nemusí být nijak speciálně obhajována, a
jak potvrzují trhy, vždycky bude mít svoje nezpochybnitelné prvenství.
Výstavy jednoho média jsou u nás stále oblíbené, protože poskytují
jakýsi pevný návod, jak umění číst, jelikož jeho současný jazyk stále
divákům působí určité potíže. Z tohoto pohledu je pro ně malba médiem
nejčitelnějším, médiem iluzivním, které lze vnímat jako zobrazení, jako
protějšek či zrcadlo toho, čemu stále říkáme skutečnost.
Já osobně mám raději výstavy rasově nečisté, hybridní, s mnoha
otázkami, které zpochybňují naše stereotypní vnímání, které rozostřují
pravidla, provokují, znejišťují, štvou.
Takovou výstavou ale Resseting v Městské knihovně není. Ačkoli se ohání
různými sofistikovanými tématy, není ničím jiným, než určitým osobním
výběrem z toho, co dnes česká mladší a střední generace maluje. Jsou v
ní cítit kurátorovy záliby a chutě, už ne ale úchylky. Kolekce tedy
obsahuje dobré, horší i slabé obrazy, ale napětí z jejich konfrontace,
ani žádné nečekané překvapení se nekoná. Podotýkám, že pro většinu
diváků je taková nabídka samozřejmě mnohem přijatelnější, i když pak je
vhodnější kvalitní salón, jakýsi přehled toho, co se v médiu malby na
české scéně odehrává, než subjektivní výběr založený na zvláštních
náhodách.
Jestliže kurátor deklaruje výběr podle „hodnoty návratu" k předmětným
tématům, říká jen to, že má rád obrazy, na kterých něco je. Něco, co
bezpečně poznáváme. Ale i v této rovině u nás pracuje řada jiných
malířů, než těch prezentovaných. Smiřme se s tím, že výběr je čistě
subjektivní a podívejme se, jak dopadl. Populární zaručené líbivky
Filipa Černého a Petra Maliny začínají být už učebnicově vyprázdněné,
sestavitelné podle jednoduchého fungujícího návodu, mladí autoři jako
Alice Nikitinová a Dalibor David vypadají jako eklektici už lepších
autorů, Veronika Holcová stvrzuje svůj ilustrační limit, Daniel Pitín
začíná být zručným klasikem, Jonáš Czesaný se bude muset smířit s
písmenem B, Petr Pastrňák a Jakub Špaňhel jsou stále jedničkami, i když
je trochu zazdíte, Igor Korpaczewski ztrácí svoji dřívější energii,
Josef Bolf, Jakub Hošek a František Matoušek to trochu zachraňují a
není jim co vytknout, Jiří Petrbok je dlouho příliš stejně stejný, Aleš
Hudeček moc příjemně překvapil a fenoménem současné malby zůstává
hyperaktivní Petr Písařík, jen nevíme, jestli to ví kurátor.
Je fajn, že jsme měli příležitost si uvědomit, jak se tady tvoří a jak
třídí, že máme o čem mluvit a přít se, zkrátka takových přehledů by
mělo být víc, aby se naše sebereflexe upřesnila.
Resetting
GHMP - Městská knihovna, Praha
kurátor Petr Vaňous
21. 12. 2007-21. 3. 2008
www.ghmp.cz
|