Některé výstavy se netýkají estetických nebo čistě vizuálních zážitků; zkoumáme spíš, jestli se prostřednictvím speciálně vyvinuté techniky může nějak změnit lidské vnímání. Pokud takový výzkum předkládáme divákovi v prostoru galerie, je si vědom toho, že autor věc jako umění prezentuje. Co však reprezentuje samotný artefakt? Víc než čím jiným je divák fascinován právě technikou jako složitou a záhadnou hračkou, která ho ale může i ovládnout. Jednoznačně je tento robot, tento přístroj tím, kdo má autorem zprostředkovanou moc. Diváci jsou manipulováni, překvapováni. Tato role je většině lidí příjemná.

Adorno aplikoval Freudovu psychoanalýzu na svou teorii o tom, jak tvůrci reklamy a umění manipulují s našimi emocemi. Emoce jsou koncipovány jako sen pro uspokojení spotřebitele. Podvědomých snů a touhy diváka se týká i druhá stránka působení našeho výše zmíněného uměleckého robota: může mít terapeutické účinky, může nám zprostředkovat komunikaci, umožnit sebereflexi, zjemnit smysly i nahradit sexuálního partnera.
Pojďme se ale podívat na vstup nových technologií do umění z širšího pohledu.
Zcela antagonistický postoj k názoru Paula Virilia, zarytého odpůrce robotiky a genetického inženýrství a celé naší doby „post-vědeckého extrémismu", zaujímá Thomas L. Friedman. Jeho termín o zploštění světa by mohl vyvolávat obavy, autor ho však razí upřímně optimisticky. Technologie, které vytvořily tento plochý globalizovaný svět, jsou podle něj demokratizujícím nástrojem. Informační síť je všem dostupná. Zpočátku převládalo pasivní spotřebitelství. Slovy umění - všichni se zadarmo mohli stát diváky světových galerií, diváky děl malého množství nadaných tvůrců. Dnes tečou data ve prospěch tvůrců, více lidí uploaduje, než stahuje. Opět převedeme do umění - je více umělců než diváků!

Diskurz historických forem skončil, s techno-uměním se otvírá nová éra. Poprvé v historii žijeme životy, během nichž se všechno totálně proměnilo. Máme ještě svobodu říci tomuto vývoji NE, ptá se Virilio. Tušíme, že ne. V současném umění se zdaleka ony historické formy neuzavírají. Jeho výchozím bodem je dnes jakýsi proměnlivý mentální prostor, jak říká francouzský teoretik Nicolas Bourriaud. V tomto proměnlivém prostoru je místo na různé formy. Řada umělců mezi nimi nedělá zvláštní rozdíly. Nemluvíme už v umění tolik o transcendenci jako o komunikaci. Umělec se stal iniciátorem koprodukčního procesu.
V něm je přínos nových technologií neoddiskutovatelný. Umožňují maximální interaktivitu, divák do díla vstupuje, proměňuje ho, nechává se proměňovat. Například techno-umělec Martin Kohout zvaný Pash vyvinul obleky s čipy, které sledují každý pohyb svého nositele a kopírují ho do obleku druhého účastníka. Umožňují sci-fi přenos vašeho těla do jiného. Psychokinetický simulátor s názvem Kazalky vstoupil do reality. Známý australský umělec Stelarc, který dokonce v 90. letech své roboty živě předváděl v Národním památníku v Praze na Vítkově, se zaměřuje na dálkovou komunikaci včetně sexu.
Jiní umělci zacházejí s novými technologiemi s ironií. Trojice, která založila skupinu Internetová generace, vytvořila program, v němž diváci mohou přímo volit prezidenta z počítačové nabídky nebo mohou dokonce přidat svůj vlastní portrét a volit sebe.
Kritiku manipulace masových médiích zvolila skupina Ztohoven, když do přímého vysílání České televize intervenovala záběrem na jaderný výbuch. Vyvolala tak vzrušenou diskusi veřejnosti o tom, co můžeme nazývat uměním a co zase manipulací. Televizní rada vstoupila do diskuse úřednicky a udělila umělcům pokutu. Někteří diváci pochopili sémiotickou otázku, jak funguje znak.

Na konci minulého století vznikl nový společenský fenomén - datový dandy. Je ve stavu člověka na přelomu tisíciletí, ve zmatení a nudě. Nevystavuje se na bulváru, ale na síti, kolínskou vyměnil za procesor Pentium. Internet nepotřebuje ke komunikaci, ale ke svému vystavení. Doba pokročila a my můžeme sledovat, jak tento fenomén patří už jen k teenagerům. Zodpovědní návštěvníci dnes vytvářejí nové databáze, umělecký provoz se zjednodušil, teorie umění se stala dostupnou disciplínou. Vznikl umělecký turismus ve formě vzájemného předávání dat, plánování akcí, kurátorských výměn.
Někteří teoretici umění však podobně jako Virilio varují, že kyberprostor vytváří schematizaci myšlení. Ženeme prý své člověčenství do stále užší uličky. Lidská kreativita je ale dosud činností, kterou nelze naprogramovat. Jak říkal už velký český teoretik Jindřich Chalupecký v roce 1964: co nám nakonec nejvíc chybí v tomto zvědečtělém světě, je možná právě diletantství.

Různé materiály reprezentace podle Virilia rozmnožily lidi se špatným zrakem. Já bych se tolik nebála, že množství vizuálních informací z nás udělá pouhé voyeury, naopak, v přeplněném hypermarketu si musíme lépe vybrat. Samozřejmě, že náš kyberprostor má i silný destrukční potenciál, snadná dostupnost umění může jeho kvality nivelizovat. Umění se může stát součástí nové akční computerové hry na byznys: budeme raději sledovat, jak virtuálně přihazujeme na koupi obrazu Jaspera Jonese, než abychom si zašli do galerie.
Možná právě zplošťování světa a globalizace způsobily nevratné změny i v umění, kterému člověk odmítá porozumět, protože i v něm se ztratily všechny dřívější jistoty.
Od antropocentrických uměleckých forem jsme v době, kterou někteří nazývají hyperkomplexní společností, dospěli k polycentrismu; umění je prostředkem rušícím propast mezi vědomím a komunikací. Je formou sociálního softwaru. Kulturní identitu nám nezaručuje naše vědomí, říká Hans Belting, moderátor konce dějin umění, tu očekáváme od umění.
Podle teoretičky, zabývající se novými médii, Denisy Kery vytvářejí různé možnosti vizualizace, jež technologie přinášejí, takzvaný nový realismus, který nám umožňuje nadhled nad složitostí dnešní společnosti.
Umělecké dílo je díky novým médiím otevřené, interaktivní a časově proměnné. O umění není třeba se bát. Nezáleží na složitosti či jednoduchosti média, ve kterém je vytvořeno, záleží na tom, co nám sděluje.

Lenka Lindaurová