Vždyť umění nikdy nebylo a nebude masovou záležitostí a všechny pokusy, jak ho dostat do všedního života, víceméně selhaly. Status umění je vnímán skepticky. Přesto je nezaměnitelnou součástí našich životů a jednou z možností, jak zapomenout na vlastní smrtelnost.
Smysl do něj vkládá umělec nebo vyplývá ze způsobu, jakým bylo užito. To je úkolem centra současného umění DOX: uvést současné artefakty do nečekaných souvislostí, vymanit se z galerijních a muzejních manýr. Představit umělecká díla nikoli jako symboly, ale v překvapivém kontextu - vytvořit pro ně laboratoř.

Posvátný odstup od umění, známý z dějin, už v 21. století neexistuje; známe však nostalgii po něm. Všechny postmoderní strategie přinesly jen oslabení autority umění. Současné umění samo o sobě zpochybňuje všechny naše představy o něm, aniž by nám ukazovalo nějaké lepší, jiné světy. Někteří teoretici dokonce varují, že v dnešním globalizovaném světě, spojeném novými technologiemi, dochází už i ke komercializaci emocí. Společnost snů řídí ustálené kódy vidění, ustavuje vlastní pravidla. Umění je vždy narušovalo, znejišťovalo, zbavovalo nás konvenčních pout. Tím, že se i velmi progresivní, radikální a rebelské umění dostalo do institucí, bylo jimi zneškodněno. DOX se pokouší vytvořit pro ně jiné, lidské podmínky bez falešných očekávání, založené na alternativních řešeních, normální komunikaci, diskusi a otevřenosti.

Novodobá exkluzivita profesních oborů, neboli teror expertů, do jisté míry zavinila i podivnou výlučnost současného umění a časté apriorní vztahy vůči němu. Už antičtí rétoři znali pravidlo, že rozumění se pohybuje v kruhu; jednotlivým částem rozumíme pouze ve světle celku. Smyslu umění porozumíme jen v určitém kontextu, jeho užitím, komunikací s ním ve vhodném prostoru s pozitivně vnímaným zázemím.
Na příkladu pražského provozu výtvarné scény můžeme pozorovat polarizaci prezentace současného umění (včetně jeho zanedbatelné importované části): konzervativní a konzervační polohu státních institucí - model vyčkávající, nic neriskující; druhý pól nalezneme v alternativních galeriích, bez valných finančních podpor - model srovnatelný s undergroundem.
Je jisté, že tato společnost potřebuje nový, sebevědomý model, který bude mít důvěru veřejnosti i umělců a lidí z oboru.

V informační společnosti není už úkolem institucí propojovat vzájemně různé disciplíny. Ty už se propojily samy na nekonečné síti. V současném stavu zrychlování reality tohoto světa může být umění jakousi záchrannou brzdou; instituce může plnit roli zajímavého a překvapivého dekodéru.
Výstavní projekty jsou jen intelektuální exhibicí, pokud umění není skutečně komunikováno. Důležitější je tvořit významy než jen reprodukovat historii. Už Jindřich Chalupecký dospěl k tomu, že umění život nespasí, nýbrž umění musí být spaseno životem. Také DOX nehodlá umění spasit, chce však rozhodně vytvářet nové významy.

Česká výtvarná scéna se dostala v mnoha ohledech do izolace, které se nezbavila ani po pádu železné opony. Je s podivem, že po téměř dvaceti letech demokratického vývoje se role komunikačního mostu mezi uměním a veřejností, mezi námi a světem, ujímá soukromá iniciativa. Je to otázka mocné touhy, velkého snu nebo sebezáchovného pudu?

Umění reprezentuje naši kulturní identitu. Nemůže ji reprezentovat jinak, než právě prostřednictvím institucí, které mají v moci tuto identitu spoluvytvářet. Teoretik Hans Belting říká, že máme jen takovou kulturu, jakou si dnešními otázkami dovedeme osvojit. Jaké jsou a budou naše otázky?

Na začátku 90. let se vyhlašovala krize umění. Na konci první dekády 21. století zdaleka nejsme tak skeptičtí. Na ciferníku umění odbila půlnoc, píše Milan Kundera v Nesmrtelnosti. Zdá se, že se nyní pomalu probíráme z kocoviny 20. století.
V dnešní vizuální době znamená vidět mnohem více než věřit.

Lenka Lindaurová