Výstava dvou současných umělkyň v galerii Svit mohla být zajímavým propojením dvou podobných a přesto odlišných výtvarných přístupů. Nakonec to byl jen průměr.

Perličky na dně Alice Nikitinové

Začal bych s výstavou Alice Nikitinové, která nesla název Dírky a půlky. Samotný název má lehce humorný, až kýčovitě werichovský podtext. Alice Nikitinová ve svých malbách často používá, nebo zobrazuje detaily a výseky všedních věcí, které díky abstrahování, jakýmsi prosetím přes jazyk modernistické malby, získávají podobu abstraktních ploch. Dírky v krabici od banánů a dekly lamp se stávají prostředníkem v uvažování o úloze obrazu a malby.

Kámen úrazu je u Nikitinové podle mne už právě v nastavení zdrojů pro její výtvarnou praxi. Přijde mi totiž svým způsobem vždy roztomile naivní vidět roli osobnosti umělce v odkrývání “krásy” všedních věcí, ať už jsou jakéhokoliv původu a odkazují k jakékoliv sociální realitě. Předmětnost, nebo aspoň baseální inspirace předmětností, ať už ve smyslu zátiší, či detailů městské krajiny, výřezů částí utilitárních předmětů jako jsou vypínače apod., je velmi populární a jednoduchou volbou, jak si získat srdce “obyčejných lidí milujících umění”. Přesně tato hranice je z jejich pohledu (a nakonec i z pohledu trhu s uměním) tou nejpřijatelnější verzí současného umění - poznat, že je něco “moderní, abstrahované”, zároveň v tom vidět všední den a předměty. Některý divák tak přichází k dílu a říká si, jak si mohl nevšimnout, že tramvajové dráty mají zajímavé detaily, že i ve spodní části sloupu pouličního osvětlení zeje kus umění, že sklenice od piva před bílou zdí je zázračně krásná.
Václav Magid píše v tiskové zprávě k výstavě o charakteristicky české výtvarné fascinaci všedností - objevovat skrytý potenciál ve věcech, které každý den přecházíme, stavět okrajové do středu, ozvláštnit všednost a estetizovat ji a tím ji postavit na určitý piedestal, vyvýšit ji nad hladinu řeky zapomnění. Tahání perliček na dně je skutečně jedno z českých specifik a svým způsobem je to zajímavá metoda. Nemůžu se ovšem ubránit dojmu, že je ve formě, jakou jí dává Alice, vyprázdněná, jednoduchá, téměř školní. Mnohem spíše než v nedávných konceptuálních pracech českých umělců, o kterých se zmiňuje Magid, jí identifikuji v tradici českého hrabalovského pábitelství, se vším jeho klišé, profanací a nevkusem.
Pokud se tzv. všednodennostmi zabývali někteří čeští autoři, kteří formovali současnou konceptuální, nebo postkonceptuální tradici, vždy byla velice důležitá forma, jakou to dělali. Když si vybavím práce, které bych do takového ranku zařadil, z většiny se jednalo o performance nebo instalace.
Alice Nikitinová ale maluje. V kurátorském textu Václava Magida čteme že: “Možná právě tady se hroutí falešná lokální opozice mezi konceptualismem a malbou. Originálním přínosem Alice k širší tendenci zájmu o každodennost je právě jeho dialektické propojení s odkazem modernistického malířství: efemérní předmět z ulice je zvěčněn pomocí jazyka geometrické abstrakce, který se tím zároveň oživuje.” Musím souhlasit s tím, že tady se skutečně hroutí lokální svár konceptualistů a malířů. Otázkou je, kam toto zhroucení dovede samotnou Alici a jestli je kolaps tohoto sporu dobře řízenou demolicí, která přinese nový prostor pro budování, nebo jen nekontrolovaným pádem suti. Podle mne jsou vystavené obrazy Alice Nikitinové líbivou, zcela srozumitelnou a poněkud příliš přehlednou hrou se všedností. Příkře řečeno se často podobají středoškolským vizuálním etudám, které mají za cíl naučit žáky stylizaci. Všechno je poté prohnáno znalostí historie umění a správnou schopností konceptualizovat a kontextualizovat. Přínos vystavených obrazů bych tedy nepřeceňoval, tak, jak to činí autor tiskové zprávy.
Obrazy jsou tak akorát na pomezí mezi realistickou malbou a konceptuálním přístupem. Jsou tak nějak akorát velké. Jsou akorátně barevné a tak akorát pochopitelné a akorát krásné. Akorátní, konzervativní a poněkud průměrné řekl bych. Jistě jsou radostně veselé, milé a čiší z nich zaujetí, ale to je pro mne málo.
Člověka znalého kontextu současného výtvarného umění podle mne Alice Nikitinová svou výstavou ve Svitu nepřesvědčí, neřekne mu vlastně vůbec nic nového. Některé méně náročné diváky však projekt Dírky a půlky možná nadchne. V bytu vedle poličky s Hrabalovou knihou se zmíněné obrazy budou rozhodně vyjímat a kdo ví - třeba obyvatele donutí podívat se z okna... a proti západu slunce se antény na střechách protějších domů budou zdát tak krásné, jako nikdy předtím.

Nedostatečně přesvědčivá Monika Zawadzki

Musím se přiznat, že jsem se na výstavu Moniky Zawadzki docela těšil. Její intermediální přístup kombinující objekty, sochy nástěnou malbu a videa mi je sympatický. Při velkém ensemblu výrazových prostředků dokáže Zawadzki zachovat dojem jisté nonspektakularity. Vnímám jí jako jednu ze silných současných polských umělkyň.
Pro tvorbu Moniky Zawadzki je typická minimalizovaná monochromě černá barevnost a práce se symboly, znaky a značkami.
Jiří Valoch před časem nadšeně označil její tvorbu jako svým způsobem přehodnocení reduktivních a dematerializačních přístupů minimalismu a konceptualismu 60. a 80. let minulého století spojených s ovlivněním postmoderní lekcí. Čekal jsem tedy střídmou omezenou barevnou škálu, propojení robustnosti, geometrie a figurativních symbolů s konceptuální sémiotickou hrou.

Výstava mě však nakonec docela zklamala. Rozbitost a nekoherentnost jsem sice vnímal jako záměr, dobře se pojila s tiskovou zprávou kurátorky Markéty Staré. Stará právě fragmentárnost akcentovala a trefně spojila název výstavy - Vědro - s celkovým způsobem instalace i tvorby polské umělkyně.
I tak jsem se při návštěvě Svitu nemohl ubránit dojmu, že Zawadski jakoby toho udělala příliš málo. Nečitelná diskoherentní skrumáž sociálních a politických odkazů v kombinaci s grafickými hybridními, bezpohlavními lidskými postavami vytvářela podivně nerozluštitelnou změt, ve které jsem jen těžko hledal vodítka k interpretacím. Jednotlivé artefakty separátně fungovaly lépe než celek, který působil tak nějak nedodělaně. Stále jsem měl pocit, že jsem na nějaké černobíle výstavě ovlivněné arte-povera (chleba natřený na černo, tričko a jednoduché standartní materiály, vizuální skromnost látky kryjící jakousi konstrukci) a že na mně za rohem čeká něco víc. Nejlépe tak nakonec vnímám propojení intuitivní a tázavé tiskové zprávy Markéty Staré s možná až příliš mnohoznačným a rozdrobeným celkem Moničiny výstavy. Snad to mohl být i účel, na chvilku se ztratit v nejednoznačných výkladech. Vlastně to vytvářelo i celkem dobrou opozici k jednoduchým, přímočarým, dekorativním pracem Alice Nikitinové ve vedlejší místnosti. Pocit z výstavy Moniky Zawadzki však byl rozporuplný a asi mi bude ještě chvíli trvat pochopit to, co jsem vlastně viděl a co jsem si z toho měl vzít.

Spojeny tématem, rozděleny prostorem

Barevné dekorativní obrazy Nikitinové a černobílý svět znaků Moniky Zawadski mají několik společných bodů. Například obě umělkyně ve svém díle jistým způsobem tématizují vztah znaku a skutečné věci, zkoumají stávající kontexty a souvztažnosti nezobrazujícího a sémantického, pro obě je charakteristiká simplifikace reality a její informační proměna skrze toto zjednodušení. Zawadski k těmto tématům přistupuje konceptuálněji skrze intelektuální hru se sociálně-politickou rovinou a vžitým významem znaků. Nikitinová je především malířka, uvažuje více formálně, chtělo by se říci klasičtěji. Estetizuje všednost prostřednictvím modernistických malířských přístupů.

Z konfrontace mezi spíše rozumovým přístupem Zawadzki a dekorativistickou cestou Nikitinové mohla vzniknout zajímavá výstava zkoumající roli předmětu / znaku v současném umění, konfrontace intelektuálního sémiotického přístupu s jakousi (kurátorem Magidem deklarovanou) snahou o oživení jazyka geometrické abstrakce. Určitě by se našlo i pár dalších rovin.
Tentokrát se ve však Svitu (i vinou slabšího výkonu autorek samotných) zářivou výstavu udělat nepovedlo. Rozhodně by se mi zdálo dobré spojit tyto dvě umělkyně ještě někdy. Snad by finálnímu vyznění pomohlo i to, že by se jednalo o skutečně společnou dialogickou výstavou, kde by se díla obou autorek objevila dohromady v jedné instalaci.

MH