Výstava fotografa Tarase Kuščynského zdánlivě nepatří mezi ukázky současného umění. Nese v sobě nicméně několik specifik jednoho současného kurátorského i uměleckého proudu.

Tímto proudem je nostalgie k minulosti, zejména k době normalizace a sladkobolné vzpomínání na výtvarnou kulturu umění v komunistickém československu po roce 1968.

 

 

 

Taras Kuščynskyj byl architekt, spolužák takových osobností jako byli Pavel Bobek, nebo Jan Kaplický. Je příznačné, že Kaplický se jako jediný vydal stavitelskou cestou a později emigroval, zatímco Bobek i Kuščynskyj zůstali v Československu a jejich zaměření se poměrně radikálně změnilo. Bobek se stal uznávaným zpěvákem. Taras tak dlouho koketoval s fotografií, ke které měl vždy blízko, až se z něj stal fotograf profesionální a měl tedy jako celá řada dalších tehdejších výtvarných umělců svobodné zaměstnání.
Nejčastějším motivem na fotografiích Tarase Kuščynského je žena. Žena – akt – osoba – idea – fascinace. Kuščynskyj se k aktové fotografii snažil přistupovat z hlediska, které bychom možná dnes mohli nazvat feministickým. Nešlo mu o akcentaci sexuality, či o zpodobnění ženy jako objektu mužského zájmu. Dámy na jeho fotografiích nejsou obklopeny pozlátkem lesknoucích se automobilů, nejsou foceny na divanech v luxusních interiérech. Jsou to přirozené a tělesné, s krajinou rozmlouvájící, melancholické osobnosti vložené do primárních přírodních scenérií.

 

 

 

 

 

Další rovinou Tarasovy tvorby je portrét. Portréty jeho přátel, a lidí patřících k tehdejšímu uměleckému milieu – Werich, Horníček, Zrzavý, Hutka, Suchý, Molavcová, Hegerová, Urbánková. Mnohé z těchto fotek známe lépe než jejich autora. Většina jich časem zlidověla a stala se jakýmsi logem zmíněných osobností. Většinu osobností zde vyjmenovaných si dodnes identifikujeme s vlastnostmi jako je laskavost, kulturní satira, životní moudrost, s jakýmsi v češích zakořeněným miloučkým legračním pábitelstvím, pravdou, láskou a humorem. Řada těchto osobností, jakkoli respektuhodných, se časem stala symbolem jakéhosi národního kýče. Jak k tomu přispěly Tarasovy fotografie, které řadu vyjmenovaných vlastností zvýrazňovaly, je otázkou.
Bylo by chybou Tarase označit za kýčaře, protože tak tomu vůbec není. Nepatří mezi klasické představitele fotografie portrétů národních umělců ani mezi politické plakátové výtvarníky. Taras byl ale s ohledem na vývoj umění na západě zcela mimo progresivní proud fotografie, který tehdy osciloval mezi raným konceptualisem a ..... Snad se do něj ani nikdy zapojit nechtěl.

 

 

 

 

 

 

 

O jeho existenci jistě vědomí měl, neměl ale potřebu nechat se jím ovlivňovat a ani se nesnažil se s ním nějak ztotožnovat. Taras nebyl v kontaktu s progresivními československými vytvarníky tehdejší doby. Mnohem blíže měl právě k hercům, zpěvákům, divadelníkům a dalším představitelům sedmdesátkové popkultury.
Nemyslím si, že by se svými tématy Taras nějak promyšleně a vědomě odkláněl od zažitých fotografických postupů tehdejší doby. Svými akty se nesnažil provokovat, nebo vytvářet protiváhu ke zpolitizovanému umění komunismu. Umění mělo za oněch dob 3 formy – jedna byla uklidňující a terapeutická, druhá agitační a ryze politická, třetí se potýkala se zákazy a byla součástí bojovnější šedé zóny. Kuščynskyj patřil dle mého názoru do té první. Taras nebyl apriori příliš politickým člověkem. Ba naopak, politika ho zcela míjela a snažil se před ní nejrůznějším způsobem utéct. Řešení či reagování na politickou situaci bylo pod jeho rozlišovací schopnost. Nebyl ale žádným progresivním umělcem. Byl to spíš klasik.

 

 

 

 

 

Doba, ve které tvořil mu paradoxně přála. Tarasův magický, melancholický, přesto realistický styl fotografie byl v šedesátých a sedmdesátých letech jednoduše přijatelný. Nikoho nepobuřoval a byl formálně brilantní. Byl použitelný i v užitém umění. Nejrůznější plakáty, jež propagovaly design, sklo, nebo hezký stolní kalendář používaly Tarasovy fotky. Taras si svým způsobem nalezl svoje hájemství, své teplé místo, které už bohužel nikdy nedokázal a nestihl opustit.
V osmdesátých letech sice můžeme cítit lehkou obměnu výrazových prostředků, figura ženy se zahaluje, výrazně se existencializuje, kontakt s přírodou je menší a menší. Přesto jsem na těch posledních Tarasových fotkách cítil křeč. Masky, přiléhavé zakrývavé drapérie jako by po těch letech viditelně šly proti fotografově srsti. Je v nich cítit úpěnlivá snaha něco objevit. Bohužel na místě, kde mnozí bádali už 20 let předtím. Taras zemřel v roce 1983, jeho tvůrčí linie utlá zákeřnou nemocí tak nedošla ke svému konci. Co by býval Taras Kuščynsky objevil za teatrální periodou 80. let? Jak můžeme v současnosti vnímat jeho fotografie? Co nám můžou říct o době, ve které vznikly? Budou tyto informace něčím nové? A jaký vliv má na jeho objevení celková doznívající nálada Ostalgie a vyrovnání se z různými vrstvami umění v době komunismu? Mají jeho fotografie dnes dokumentární charakter? Říkají něco o způsobu vnímání ženy v totalitním ČSSR?

 

 

 

 

 

 

MH