Na české výtvarné scéně je téměř neznámý. Objevil ho Jiří Valoch a později galerista Jaroslav Krbůšek, který ho v první půli devadesátých let prezentoval v již zaniklé galerii Ruce v Praze a později ve Špálovce poté, co se Matoušek vrátil z emigrace v Kanadě, kam odjel v osmašedesátém roce. Poznávacím znamením tohoto autora je jasný koncept, který může formálně vypadat libovolně: zpočátku vytvářel trojrozměrné dřevěné struktury, jejichž růst a podobu určovaly souřadnice z astronomického atlasu (vznikaly tak jakési modely hvězd či vztahů různých subjektů kosmu), později povrchy kosmických těles podle údajů z internetu maloval; podobně se věnoval mikrokosmům živých tkání či detailům tropické džungle. Na jedné straně vznikají velkoformátové malby, na druhé malé obrázky jako jakési pohledy vytržené z kontextu, jako metafora lidské existence v jedinečném okouzlujícím vesmíru.

Stále se ptám českých umělců, jestli pociťují nedostatky zdejšího uměleckého provozu. Co ty? Hodně prodáváš, ale svého galeristu taky nemáš. Postrádáš ho?

Velmi přesný výraz „umělecký provoz". Moje představa je, že umělec je ten, kdo pilně pracuje, aby objevil nový pohled na věci kolem sebe, aby se jeho dílo projevilo tak, jako je on sám. Moje představa je, že společnost ve které umělec žije, mu vytváří prostor, aby své umění mohl předvést, a tak tuto společnost ve svém čase na této planetě obohatil. Společnost,
která se dobře stará o své vzdělání, má do budoucna nastaveny kvalitní hodnoty své cesty. Vidíš, jak je ta moje představa naivní. My bohužel žijeme v republice, která je tržní džunglí, která vyhoví jen davu ženoucímu se do poměrně rozmazaného horizontu.

Jak se může český umělec dostat do západního kontextu?

Asi stejně těžce jako do východního. Rozhodně to nemusí záležet na jeho uměleckých schopnostech, ale spíš na tom, jak je ambiciózní. Nebo snad na štěstí?

Co odpovídáš lidem-divákům, kteří se stále ptají, co ještě je umění a co už ne?

Nenapadá mě nic z toho kolem mne, co by uměním nemohlo být. Všechno, jestli je to třeba traktor, nebo prostata, ticho, nebo blbě rozmazaná barva na plátně se dá uchopit v konceptu.

Jaký je podle tebe přístup k umění a ke světu u nejmladší generace? Zdají se ti cyničtí?

Myslím, že je to pořád stejné. Je snad víc mladých lidí, co se snaží umění dělat. V této zemi snad přibývá spíš starších cyniků.

Máš určitý formální koncept tvorby, který už léta funguje. Myslíš, že to vystačí na celý život? Máš tvůrčí krize a co ti v takovém případě pomáhá?

Jasný kocept + práce. Tím se řídím. Neumím si představit, že koncept ztratím - asi dřív dojde energie. Zatím tam ale ještě nejsem.

Mám pocit, že na zdejší situaci a zaprděnost si stěžuje už spíš jen střední a starší generace, mladí mají pocit, že všechno je v pořádku, velké galerijní instituce je nezajímají, nevěří výstavním projektům.

Když si mladí nestěžují na zdejší zaprděnost, tak jsou hluší a slepí, nebo nemají možnost porovnání s ostatním světem. Zloba a vztek se však nesmí stát jediným a tedy zničujícím charakterem našeho života.

Myslíš si, že umělec má znát dějiny umění, nebo může být čistý?

Znalost dějin umění pomůže. Znalost života a světa je však zásadní. Může být tak zásadní, že umění není třeba dělat.

Jak bys komentoval Chalupeckého názor (rok 1970!), že dílo se neukazuje divákovi, ale divák se ukazuje dílu?

Tento názor Chalupeckého je snad příliš filozofický. Asi je pravdivý. Já sám si myslím, že běžný divák vůbec neví, která bije, a většina těch, co se snaží hledat těžké teorie, si jen ospravedlňuje svou bídnou existenci.