Situace české výtvarné scény je zvláštní z několika hledisek. V předchozím článku na toto téma (viz archiv) jsem se kriticky zaměřil na nedostatek nových galerií zaměřujících se na současné umění, které by spontánně vznikaly a nabízely divákům nová jména.
Galerijní provoz v České republice se zdá být naprosto podhodnocen a pakliže za novými místy k prezentaci nestojí nějaká osvícená instituce či bohatý mecenáš nebo nějaký „guru" české výtvarné scény, v ideálním případě někdo ze skupiny Tvrdohlaví, nemá takový projekt příliš šancí na úspěch.Tolik rekapitulace předchozího článku na toto téma.

V novém čísle Umělce 1/07 vyšla studie srovnávající současnou českou výtvarnou scénu s ruským uměním devadesátých let. Autor článku Václav Magid zde rozebírá specifika české a ruské výtvarné scény a hledá paralely, podobnosti a jinotaje. Situaci uměleckého provozu v českých podmínkách nazývá slovem „komunitní". Pro tento fenomén používá ruského slangového výrazu „tusovka" což je v překladu srocení či „shluk" a vžil se jako obecná charakteristika ruského umění v devadesátých letech. „Tusovka," podle jednoho z organizátorů Viktora Miziana je „forma sebeorganizace uměleckého prostředí v situaci absence institucí a pečovatelského státu". Autor článku nachází řadu styčných bodů mezi oběma uměleckými provozy a tvrdí, že umělecká scéna, jak v ruském prostředí, tak u nás, se stabilizovala a vznikla řada galerií, které reprezentují současný umělecký provoz.U nás symbolizovaný tolik otřepanými jmény, jakými je těch několik galerií jako A.M. 180, Etrance, ETC. Srovnání je zakončeno větou: „Jaká je funkce umění v komunitě již víme, nyní si musíme říct, jaká je jeho funkce v současné české společnosti."

Nabízí se otázka, proč vůbec k tomuto srovnání dochází. Je to s českým umění opravdu tak špatné, abychom ho srovnávali se scénou, která je oproti světovému umění značně pozadu, kde nejde tolik o prezentaci současného umění jako spíše o fakt přežít v nedemokratických podmínkách? Proč vůbec tato studie vzniká a nesvědčí tento fenomén popisovaný autorem spíše o velmi žalostném stavu současné české výtvarné scény, o její izolaci a frustraci? A v závěsu nastupují další otázky. Stojí vůbec současné české publikum o kvalitní výtvarné umění? Není současná výtvarná umělecká produkce iluzí a snem ve státě, kde se ani to slavné 1 % státního rozpočtu nedovádí na kulturu? Po záplavě otázek následujících po přečtení takového článku se neodbytně vkrádá ještě jedna poslední. Proč autor nesrovnává český umělecký provoz s galerijním provozem některého ze západoevropských států? Srovnání rozdílů kupříkladu londýnského nebo berlínského uměleckého provozu s kontextem pražských sklepních galerií by asi na českého čtenáře působilo velmi negativně. Pravděpodobně by byl šokován a znechucen realitou, v níž se nachází.

Česká komunita výtvarných umělců naráží na stereotypy postkomunistického státu, který pohlíží skrz prsty na jakékoliv aktivity spojené s nekomerční kulturou, na nedostatek médií a nezájem veřejnosti. Situace je podobná ve všech bývalých postkomunistických zemích, kde se stupňuje sociální tlak, a na tak delikátní záležitosti, jakými je umění, zkrátka a dobře nezbývá příliš finanční a intelektuální kapacity. Tento fakt se ukazuje zejména na izolaci české výtvarné scény a ostudném nezájmu státních institucí.
Bez určité státní podpory výtvarné umění nemůže existovat nebo lépe řečeno může přežívat na okraji společenského zájmu. V atmosféře všeobjímající tržní masáže se umělecká tvorba může jevit pozorovateli jako čistá pošetilost, čí přímo šílenství.

Založit si galerii zaměřenou na současné umění je v českém kontextu utopie, svědčící o nedostatku citu pro tu správnou realitu.Tržní mechanismus posunul celou problematiku uměleckého provozu do situace, kdy sice už nejsou výstavy zakazovány, nemusíte mít povolení do Svazu výtvarných umělců, ale když nezaplatíte nájem galerie či nemáte ty pravé známé, stejně se vám výstava nepodaří. Protože jednoduše není kde vystavovat.