Karel Matouš Zavadil

Je sice zrušena cenzura a výstavy už nesou zakazovány. Nicméně prostor bývalých sovětských satelitů a tedy i České republiky vykazuje z hlediska prezentace volné umělecké tvorby - galerijního provozu, mediální reflexe a dalších přidružených kategorií ve srovnání s bývalou západní Evropu znaky určité retardace. I přesto, že od pádu minulého režimu uplynulo osmnáct let a jedna celá generace umělců může fungovat ve svobodných podmínkách. Kategorie umělce, kurátora, kritika a v neposední řadě diváka hledají v podmínkách postkomunismu své nové role a určení. Tržní principy jsou v současné společnosti určujícím faktem, kterému se podřizuje dění ve veřejném prostoru. Stačí si v kontextu nedávných pražských událostí dát do souvislosti megalomanské otevření nového nákupního centra Palladium na náměstí Republiky v Praze, kde pražský magistrát povoluje na několik hodin výluku dopravy v souvislosti s velkolepou zahajovací show a trapnou diskusi nad vítězným návrhem Národní knihovny od architekta Jana Kaplického, kdy se stejní zastupitelé vyjadřují o tomto návrhu jako o „chrchli". Výsledkem pravděpodobně bude zrušení soutěže a mezinárodní ostuda.
Prezentace českého umění v negalerijním, atypickém, soukromém a veřejném prostoru má v kontextu neexistující galerijní scény před rokem 1989 svou velmi zajímavou historii, kdy můžeme překvapivě nalézt stereotypy chováni, které se uplatňují ve všech oblastech týkajících se současného umění. Na této situaci zasahující většinu neziskových aktivit je patrné, že soudobá česká společnost se posunula od represe k ignoraci současného umění.

Zakázané umění
Situace represe, ke které docházelo v oblasti umění za totality, je inspirativní z hlediska svobodného uměleckého názoru prezentovaného navzdory totalitní společnosti. Přestože umělecký a galerijní provoz byl sešněrován řadou nařízení a zákazů, docházelo až k udivující prezentaci svobodných uměleckých aktivit, byť byly tyto neoficiální přehlídky rušeny, zakazovány, vystavená díla ničena, autoři perzekvováni. Už během sedmdesátých a především v druhé polovině osmdesátých let probíhá skoro „masivní" prezentace
současného umění mimo oficiální prostory na atypických negalerijních místech, kdy řady pořádaných akcí mají ráz generační výpovědi. Už za normalizačních sedmdesátých let naplněných depresí dochází k legendárním výstavám v dnes již pozapomenutém „Divadélku v Nerudovce (1975-79), což byl paradoxně Ústřední dům pionýrů a mládeže Julia Fučíka. Díky osobnímu nasazení tehdejší ředitelky Jarmily Šeré, zde dochází k řadě výstav zakázaných nebo nepopulárních autorů jakými byli například Věra a Pavel Brázdovi, Věra Janoušková, Eva Kmentová a další.Tehdejší touha atakovat uměním veřejný prostor přirozeně vyústila v projektu tzv. Malostranských dvorků v roce 1981, kdy byla pestrá síť dvorků na Malé Straně zaplněna instalacemi vytvořenými na míru konkrétního prostoru. Vystavují mimo jiné Tomáš Ruller, Kurt Gebauer, Ivan Kafka a další. Po třech dnech je tato neoficiální přehlídka ve veřejném prostoru zavřena, připravované katalogy jdou do stoupy a ředitelka Jarmila Šerá dostává výpověď.
Atypické negalerijní prostory se o v totalitním období zdají být nutností. Během osmdesátých let se prezentuje svobodné české umění na různých alternativních, soukromých či veřejných místech suplujících roli galerií. Je paradoxem, že tyto neoficiální přehlídky výtvarného umění mají díky izolaci a kulturnímu „vyhladovění" překvapivě vysokou návštěvnost.
Svobodná umělecké tvorba byla prezentována v různých chodbách a předsálích, jak je tomu od roku 1971 v tzv. „Makráči"- Ústavu makromolekulárním chemie AV ČR , kde dochází bez přerušení k prezenci současného umění dodneška nebo v Mikrobiologickém ústavu ČSAV v Krči. Různé kluby či improvizované prostory splňující sebemenší předpoklady veřejného prostoru slouží jako alternativní galerie. Za zmínku stojí projekty na tenisových kurtech TJ Sparty (1982), v prostoru chmelnice v Mutějovicích (1983), dále místa jako Ústřední kulturní dům železničářů na Vinohradech (1984-89), Lidový dům ve Vysočanech či Junior klub na Chmelnici (1981-91), Kulturního domu na Opatově od roku (1984-89), galerie 55 (1982-88) na Kladně a v Kostelci nad Černými lesy Galerie H bratří Hůlů od roku 1982 do současnosti. Velmi zajímavý je také výstavní prostor brněnské galerie Drogerie - zlevněné zboží (1986-1989).
Mimo tyto periferní galerijní prostory režimem spíše trpěné se realizuje řada přehlídek tehdejšího umění během osmdesátých let záměrně v prostředí emotivně vyhroceném, kde vznikají rozsáhlé instalace a environmenty. Jde především o realizace Jiřího Sozanského, který záměrně atakuje prostor veřejných míst, kde představuje svoje vyhraněné existenciální dílo - Sympozium v Terezíně (1980). Do atmosféry opuštěného města Most,zničeného povrchovou těžbou promítá ekologické kontexty v akci - Most (1981-82). V prostoru vyhořelého Veletržního paláce realizuje akci Přežít (1983).
K prezentacím českého umění druhé poloviny osmdesátých let dochází lavinovitě v kontextu tajícího režimu v rozmanitých veřejných prostorech, kde řada děl začíná ironicky glosovat tehdejší společnost. Od roku 1984 probíhají pravidelné Konfrontace okruhu kolem pozdější skupiny Tvrdohlavých, které se stávají generačním mezníkem. A vznik skupiny 12/15 Pozdě, ale přece oznamuje definitivní konec s umělci vyhnanými na periferii společenského zájmu.
K dalším prezentacím dochází v rámci RockFestů v Paláci kultury v Praze (1987-89). V končících osmdesátých létech s nastupující společenskou změnou dochází k
velkolepým přehlídkám, jakými byly - „Forma 88" v Holešovické tržnici a rok nato v suterénu Vinohradské tržnice vystavuje kolem 99 umělců.

Kulturně sociální přesahy v devadesátých letech
Pro devadesátá léta je typické, že dosavadní galerijní scéna podobně jako celá společnost prodělává dramatické změny. Instituce galerií podporovaných státem teprve hledá svoji podobu. Typické pro společnost devadesátých let je, že zde dochází ke vzniku řady hnutí a občanských aktivit mimo oficiální instituce. V podobě začínajícího „Squatingu", hnutí které vzniká především v Praze, dochází k obsazování neobydlených budov, které jsou přebudovávány na kulturně-sociální centra, v nichž se uskutečňuje řada přehlídek nastupující umělecké generace. Galerie bývají přirozenou součástí těchto prostor, které fungují podle komunitního klíče.
Také se objevují první legální nadace a občanská sdružení a často se tyto dvě oblasti navzájem ovlivňují. Legální spolky a sdružení začínají působit na spontánně obsazených místech a do umělecké produkce se vkrádá sociální kontext.V roce 1990 tak dochází k obsazení domu bývalého Federálního ministerstva vnitra v ulici Sněmovní na Praze 1 zástupci Linhartovy nadace vzniklé koncem osmdesátých let, která později zakládá a do současnosti provozuje hudební klub Roxy a galerii Nod v Praze. Provozují zde fungující kulturně-sociální centrum s legální nájemní smlouvou, která jim ovšem po roce fungování není prodloužena a tak 14. 1. 1991 dochází k násilnému vyklizení tohoto prostoru. Tento konflikt se traduje jako první konflikt mezi polistopadovou mocí a zástupci alternativní kultury.
Postupně jsou v průběhu devadesátých let tyto projekty zcela potlačeny. Je vyklizen statek Ladronka (1993-2000, památkově chráněný objekt z doloženou historií ze 17.století, kde proběhla řada výtvarných a divadelních prezentací okruhu lidí kolem České anarchistické federace. V současnosti fungující soukromé galerie A.M. 180 v Praze vděčí za své vybudování jak osobě Jakuba Hoška, tak okruhu lidí , kteří se podíleli na vzniku tohoto neoficiálního centra a nyní provozují kavárnu Utopii a galerii. Snad nejzajímavější ukázkou zničení fungujícího kulturně-sociálního centra je kauza Dobročinného spolku Medáků ve Starých Střešovicích (1996-2002), který se pokoušel o zachování památkově chráněné lokality. I zde proběhlo nespočet kulturních akci a je překvapivé, že řada oficiálních institucí tento projekt podpořila - kromě Památkového úřadu i zástupci akademické obce z AVU či DAMU a také tehdejší starosta Prahy 6 Pavel Bém. I přes masivní podporu místních občanů se nepodařilo provozovatelům tento projekt vůči úřadům obhájit a došlo k jeho destrukci.

Galerie a současnost
Určitá nevstřícnost veřejnosti k neziskovým aktivitám a tedy i galerijnímu provozu orientujícímu se na současné umění, absence státu, který má jako jednu ze svých priorit kulturní hodnoty, tlačí řadu umělců podobně jako tomu bylo před rokem 1989 do rolí organizátorů a kurátorů. Proto nás nepřekvapí, že řada současných umělců stojí za vznikem některých pražských galerií nebo větších prezentací současného umění. Ať už to je Krištof Kintera, který v rámci Linhartovy nadace iniciuje vznik galerie Nod a nedávno realizuje kurátorsky velmi podařenou výstavu Hrubý domácí produkt v rámci GHMP v Městské knihovně nebo Jiří David stojící u vzniku Karlín Studios a galerie Futura působící jako spiritus rektor Prague Biennale. Malíř Jakub Hošek si vydupává ze země projekt malé galerie A.M. 180. propojený s českými anarchistickými kořeny. Čestmír Suška buduje své Sochařské studio Bubec v Řeporyjích a pořádá jednou do roka pravidelné umělecké přehlídky nazvané Art safari. David Černý po dlouhé době uvádí v život Centrum pro současné umění v bývalé továrně na Smíchově nazvané Meet factory.
Atypické negalerijní prostory se po roce 2000 stávají určitým synonymem kvality a jasně odkazují k historii undergroundového umění v Čechách. Gallery Art Factory umístěná v prostoru bývalé tiskárny na Václavském náměstí pořádá od roku 2004 sezónní přehlídku současného plastiky ve struktuře města nazvanou Sculpture grande. Fenomén Malostranských dvorků se tedy přesouvá v této podobě do města a atakuje jeho každodenní život. Zahrady a parky slouží k nepravidelné prezenci sochařských ateliérů jako tomu je v případě Botanické zahrady, kde vystavují v současnosti studenti Jiřího Beránka či zahrady v Kateřinkách, kde se prezentují studenti různých českých i zahraničních ateliérů.
Soukromí investoři postupně vstupují do galerijního prostoru - například Galerie Jiří Švestka, Zdeněk Sklenář, Hunt Kastner Art Works nebo Galerie 5. patro .Dokonce i jeden z nejbohatších soukromých subjektů, společnost PPF, investuje do umění a provozuje Ateliér Josefa Sudka Na Újezdě v Praze.
Současná umělecká produkce atakuje prostory, které nás i dnes překvapí. Ať už je tím prostorem odsvěcená Synagoga na Palmovce čí bývalá trafostanice v Libni.
V galerii se proměnil i prostor Hornického skanzenu na dole Mayroa u Kladna v roce 2002. Umělecká díla se zde nacházejí v surovém a hrubém prostoru bývalého zázemí dolu a mohu nám evokovat některé environmenty Jiřího Sozanského z osmdesátých let.
I v dnešní době fungují skryté finanční mechanismy, které dokáží znepříjemnit život mnohým galerijním projektům, a jestliže za institucí nestojí fungující nadace, bohatý investor nebo státní podpora, nemilosrdně končí.Už se sice neuplatňuje všudypřítomný kádrový klíč promítající se do umění před rokem 1989 v podobě členství ve Svazu českých výtvarných umělců, ale tržní mechanismy tuto regulující funkci úspěšně přebírají.
Příkladem nefunkčního galerijního prostoru, který v nedávných letech symbolicky doplatil na nezájem provozovatele, kterým byla nadace Český fond umění, pohrobek Svazu českých výtvarných umělců, je Špálova galerie na Národní třídě v Praze spojená s legendárními jmény české kultury. V roce 2003 opouští galerii tehdejší ředitel Jaroslav Krbůšek, matador českého nezávislého umění, který stál před rokem 1989 za vznikem nezávislé galerie Opatov na Jižním městě v Praze, symbolickou akcí, kdy prostor galerie pronajímá vánočnímu výprodeji knih, aby mohl uhradit nadaci zbytek účtů. Po čtyřech letech živoření s programem někdejšího „díláckého" charakteru, nadace ve Špálovce končí. Po vyhlášení konkurzu vybírají zastupitelé Prahy 1 nového - soukromého provozovatele, který nabízí zajímavý program kombinovaný z české i zahraniční současné scény. Nadace Český fond umění však stále provozuje také prestižní galerijní prostor Mánes, kde stojí měsíční nájem 250 000 korun. Nehoráznost, s jakou jsou požadovány tyto sumy, dokumentuje fakt nezájmu o uměleckou produkci.
Další ukázkou arogance současnosti je kauza pobočky Leica Gallery Prague orientující se na prezentaci domácí a světové fotografie. I přesto, že její výstavní program byl odměněn komerčně i návštěvností a Leica Gallery Prague vystavila v kontextu České republiky takové umělce, jakými byli Hemut Newton či Sebastian Salgado, je tato galerie vypovězena z prostorů Nejvyššího purkrabství na Pražském hradě. V uplynulých dvou letech mimo ustavičného neúspěšného shánění prostoru spolupracovala s Českými drahami na projektu mobilní galerie ve třech přestavěných železničních vozech, s nímž objížděla česká města. Nejnovější události v této kauze je fakt, že hlavní sponzor Motorola odmítl spoluúčast, a tak v dalším roce pravděpodobně tato galerie nevyjede.
Že se galerijní projekty v centrech českých měst dají někdy jen velmi stěží udržet, dokládá i pokus o založení prodejní galerie provozované výtvarnou skupinou Tvrdohlavých, která se z kraje let 2000 nebyla schopna udržet v paláci Lucerna. V tomto roce také končí úspěšná soukromá galerie MXM, která fungovala přes deset let.
Byť se tedy zdá, že počet galerií je dostačující, mnohé přežívají jenom díky nadšení jednotlivců v prostorách, které jasně odkazují k undergroundovým časům před rokem 1989.