Karel Matouš Zavadil

Mohla byste přiblížit výstavní dramaturgii vaší galerie a jasně vymezit pojem Leica Gallery Prague?

Statut Leica Gallery může fotografická galerie obdržet v podstatě pouze za odměnu. Je to potvrzení její kvality. Leica Gallery New York je nejstarší a v současné době se ve světě rozvíjí další pobočky. Firma Leica se kulturně profiluje již od konce druhé světové války. Galerie s tímto označením by měla vystavovat pouze fotografie pořízené fotoaparátem této značky, tedy Leicou. Jde také o určitou reklamu. Společnost Leica si přeje, aby galerie pod její značkou vystavovaly pouze dokumentární fotografii, jelikož fotoaparáty značky Leica se používají převážně pro reportáže. Leica Gallery Prague jako jediná s tímto statutem nemusela na uvedené podmínky přistoupit. Nepodřizujeme se dokumentární a reportážní fotografii a vystavujeme i autory, kteří Leicou nefotí. Naše galerie se stala absolutní výjimkou.

Jaký byl váš hlavní motiv vybudovat takou galerii v Praze?

Především jsem se snažila vybudovat v České republice takovou kulturní instituci, která by se zaměřila na to nejlepší z fotografie a zařadila by tak Prahu automaticky mezi zastávky důležitých fotografických výstav, podobně jako tomu je v případě Vídně, Berlína či New Yorku. Svou galerijní koncepci jsem představila společnosti Leica, která nám díky našemu pozdějšímu umístění na Pražském hradě odsouhlasila řadu výjimek oproti zavedeným konvencím. Pro nás bylo velmi důležité, že jsme od ní obdrželi dobré kontakty na světové fotografické „špičky". Vystavovat například Sebastiaa Salgada by bylo bez zastoupení Leica Gallery nemožné. Zvolená koncepce se nám potvrdila. Již po krátké době jsme dostávali nabídky špičkových autorů a poplatky za zapůjčení již nebyly prioritní. Také díky možnosti provozovat galerii v prostorách Nejvyššího purkrabství na Pražském hradě nás světová konkurence vnímala jako zajímavého partnera. Ročně kolem prošly milióny lidí, což nám poskytovalo výbornou reklamu.

Kdy jste začali usilovat o vybudování takovéto galerie zaměřené na fotografii v Praze? Čím vás uhranula fotografie?

Do České republiky jsem se vrátila v roce 1994. Narodila jsem se zde, ale rodiče utekli do Německa a nás se sestrou za nimi pustili až po deseti letech. Přestože jsem se jako vystěhovalec mohla vracet, vracela jsem se málo. Pracovala jsem v Německu a později ve Švýcarsku v reklamních agenturách, kde jsem byla foto-editorkou. Po návratu do ČR jsem chtěla pokračovat, ale čekala jsem dítě. Rozhodla jsem se tudíž pro obor, který budu moci provozovat z domova. Začala jsem se zásilkovým prodejem foto objektivů a foto přístrojů pro profesionály a ono to hned od prvního dne fungovalo. Oslovila jsem také firmu Leica a po vzájemné spolupráci v oblasti prodeje jejich přístrojů, mě požádali, zda bych v Praze nezorganizovala výstavu „Leica - Magic moments". Výstavu jsem uspořádala v roce 1998 v galerii Ambit na Jugmanově náměstí.
Každý světový fotograf fotící Leicou, zde měl jeden snímek. Takže tam byla taková esa jako Henri Cartier-Bresson, Alfred Eisenstaedt, Ralph Gibson, Bruce Gilden, Ernst Haas, Inge Morath, Hilmar Pabel, Mary Ellen Mark, Sebastiao Salgado. My jsem tehdy k výběru přidali české „leicaře" jako Václava Chocholu, Pavla Štechu, Miroslava Hucka, Jaroslava Kučeru a další. Až mě překvapilo, kolik jich zde máme, protože Leica je velmi drahý fotoaparát. Při přípravách této výstavy jsem si uvědomila, že mě obchod jako takový vůbec nezajímá a že bych se ráda vrátila k fotografii a k umění s ní spojenému.

A jak vaše anabáze vzniku Leica Gallery Prague pokračovala?

V první řadě jsme měli Leica zastoupení. Provozovali jsme ho však stále ještě z domova. Po výstavě v Ambitu jsme si pronajali prostor na Praze 2, abychom mohli pořádat výstavy. Každý měsíc jsme představili jednoho českého fotografa.
V roce 2001 se nám překvapivě podařilo kontaktovat slavného světového fotografa Sebastiaa Salgada a vystavit cyklus „Exodus", který mapuje situaci uprchlíků celého světa. Nebylo to však jednoduché, výstava byla velmi rozsáhlá - něco kolem tři sta fotografií a instalovala se podle naprosto neuvěřitelně obsáhlého manuálu. Navíc byla velmi drahá, zápůjčné stálo 30 000 tehdejších marek, nastal zmatek při shánění finanční podpory. Od lidí, kteří měli fundraising na starosti, jsem se dva měsíce před výstavou dozvěděla, že žádné peníze nesehnali. Výstava však měla velký ohlas i návštěvnost, přestože zde bylo fotografické dílo Sebastiaa Salgada téměř neznámé. Přišlo něco kolem 40 000 lidí a tak jsme mohli převážnou část nákladů pokrýt ze vstupného. Nakonec nám chybělo 580 000 Kč. Deficit pokrylo díky spolupořadatelství Asociace fotografie Ministerstvo kultury.

Kdy a kde přesně tato první výstava Sebastiaa Salgada probíhala?

Výstava proběhla v září a říjnu roku 2001 v Mánesu. Krátce po jejím zahájení došlo k teroristickým útokům na New York. Česká televize vysílala reklamní spot na výstavu do zpravodajských informací. Lidé hledající odpověď na katastrofu přicházeli také na naši výstavu. Téma migrace, které Salgado zpracoval i v Afghánistánu, se stalo velmi aktuální. Na základě zkušenosti z této výstavy jsem si řekla, že je možné společnost ovlivňovat kulturou i v politických tématech.

Podle jakého klíče vybíráte umělce? Jaká byla a je vaše galerijní koncepce?

Koncepce galerie se samozřejmě mění. Je nutné přizpůsobovat se situaci - jako právě nyní, když nemáme pevný prostor. Galerijní koncepce pro Pražský hrad měla za cíl udělat z Prahy respektovanou destinaci zajímavých světových fotografických projektů. Prezentovali jsme v roce šest fotografických výstav z toho bylo pět zahraničních a jedna česká. Snažili jsme se místní fotografy trochu posunout do světového kontextu. Také jsme chtěli prezentovat českou fotografii v cizině, což je v současnosti velmi těžké.

Jak hodnotíte situaci prezence českého umění v cizině před revolucí a v současnosti?

Bohužel mám pocit, že to bylo skoro lepší, když byly zavřené hranice. Svět na nás byl tehdy zvědavý. Dnes už ztratila česká produkce fotografie či volného umění atraktivitu zakázaného ovoce. Zdá se, že v západní Evropě panuje velký nezájem o fotografii z bývalých sovětských satelitů. O pozornost musíme tak jako jiní bojovat.
Dokud nedospějeme tak daleko, že světoví fotografové budou chtít u nás vystavovat sami od sebe a odpadne tím část placení, tak je řada nejen fotografických projektů pro Čechy nedostupná.

Byť váš projekt Leica Gallery Prague na české scéně existuje už řadu let a byl komerčně i umělecky úspěšný v roce 2004 jste přišli o reprezentativní prostor Nejvyššího purkrabství na Pražském hradě, kde vám nebyla prodloužena nájemní smlouva. Co se stalo?

Velký prostor jsme hledali od Salgadovy výstavy Exodus. Původně nám byl nabídnut prostor pod kavárnou Louvre, kde byla však rekonstrukce odhadnuta na asi čtyři milióny korun, což bylo příliš. Pak jsem se náhodou dozvěděla o prostoru Nejvyššího purkrabství na Pražském hradě. Tomuto prostoru hrozilo, že ho zavřou. Nebyla tam zavedena dostatečná elektřina a topení. Správa Pražského hradu nemohla tento prostor ani řádně pronajmout, protože byla v soudním sporu s potomky Lobkoviczů, kteří chtěli prostor Nejvyššího purkrabství a Lobkovický palác od státu zpět. Hrad hledal někoho, kdo by pro ně dělal prezentace fotografických výstav, které v tomto prostoru již řadu let probíhaly. Vypsali konkurz, kam jsme se přihlásili. Výstavní síň jsme vybavili topením, profesionálním galerijním osvětlením a skla jsme zakryli kovovými stěnami. Značně jsme se zadlužili. Bohužel jsme obdrželi v roce 2004 výpověď a neměli tím šanci investice zúročit.

Ve smlouvě nebyla žádná finanční kompenzace za vaše investice?

Byli jsme pouze komisionáři. Správa Pražského hradu prostor Nejvyššího purkrabství nemohla oficiálně pronajmout a udělala riskantní krok a galerii skrze nás provozovala dál. Věděli jsme, že investice by se nám vrátily až po letech, ale udělali jsme taktéž krok a riskli jsme to. S novým prezidentem Václavem Klausem se však optika Hradu na nás změnila a náš risk se ukázal jako fatální. Napsali jsme ekonomickému a programovému řediteli žádost o prodloužení užívacího práva. Potřebovali jsme záruku, že s námi budou počítat do budoucna. Odpověď zněla, že nás podpoří. Přesto s námi skončili. Nezajímal je ani náš výstavní program, ani fakt, že jsem nezisková organizace.

Jak to vypadá s prostorem Nejvyššího purkrabstvím dnes, děje se tam něco?

Výběrové řízení vyhrála Agentura Schok, finacovaná firmou PPF. Podmínkou konkurzu byla investice asi šedesáti miliónu korun a kulturní činnost. Pokud vím, ani oni nemají doposud podepsanou smlouvu.

Jak se podle vás změnila nabídka kulturních akcí na Pražském hradě za Václava Havla a nyní za Václava Kluse?

Fakt je takový, že na Pražském hradě s odchodem prezidenta Václava Havla mizí významné kulturní akce. Už se například nekonají - Struny podzimu, Etnická hudba pořádná Respektem a nebo velké projekty jako byly výstavy Rudolf II, Plečnik nebo Deset století architektury. Uvolněné prostory se staly gastronomií včetně naší bývalé galerie, ze které se postupem času má stát restaurace pro 800 lidí. Samozřejmě, když chce hrad peníze, tak je nejjednodušší všude otevřít obchody s jídlem.

Jak si stojíte s prostorem galerie teď?

Už je to divné. Žádáme u velkého množství výběrových řízení a pořád nic. Když budeme chtít sledovat koncept naší galerie dál, tak si nemůžeme dovolit komerční objekt. Komerční nájmy jaké jsou v Praze se nedají kulturou zaplatit. Potřebujeme objekt, který patří magistrátu nebo městu, abychom neplatili komerční nájemné. K tomu je důležité dobré místo, protože se financujeme hlavně ze vstupného. Podle mě nemáme úspěch s našimi žádostmi hlavně proto, že Pražský dům fotografie založil obecně prospěšnou společnost s Ministerstvem kultury a magistrátem dohromady. Magistrát například vložil do jejich prostoru v Revoluční ulici přes 10 milionů korun. Po otevření obdrží Dům fotografie další subvence na provoz, a to i od Ministerstva kultury.
Z toho důvodu se domnívám, že nemá město zájem podpořit konkurenční galerijní projekt zaměřený na fotografii. Z důvodu neúspěchu v hledání prostor skrze magistrát a městské části Prahy 1 jsme začali nyní hledat i prostory v komerční sféře a doufáme, že se nám skrze novou koncepci podaří galerii uživit.

Jak se vám jeví kulturní klima v současné české společnosti?
Současné politické spektrum by si mělo alespoň v Praze uvědomit, že když magistrát poskytuje levné prostory galeriím, tak by si měl kontrolovat, aby tyto prostory nebyly dále komerčně využívány a nepronajímaly se dál umělcům. Řekla bych, že takto pracují čtyři galerie z pěti. Pro mě je katastrofou, že nadace Český fond umění provozující prestižní galerii Mánes, vybírá program jenom z těch, kteří si mohu dovolit zaplatit nájem. Nejen, že tím nemohou galerie poskytovat ucelený program, ale diváci nemají šanci skrze tuto politiku zhlédnout to nejlepší, co umělecká scéna nabízí. Uvidí pouze toho, kdo si svoji výstavu zaplatí. Upřednostňování převážně komerčního hlediska v kultuře se musí v delším časovém horizontu společnosti vymstít.

Myslíte, že situaci zdejších galerií nezachrání ani soukromý sektor, jaké jsou vaše zkušenosti se sponzorigem?

Dobré kulturní projekty v českém prostředí nemohou přežít z privátní sféry kvůli téměř neexistujícímu sponzoringu v kultuře. Leica Gallery Prague je toho ukázkou. Je tady pár velkých společností věnujících se kulturnímu sponzoringu, jakými jsou ČEZ, RWE, Česká spořitelna, Vodafone apod., ale ty jdou především tam, kde je velké společenské dění. Proto dlouhodobě podporují buď zavedené kulturní akce s mezinárodní prestiží nebo si vytyčí okruh zájmu, čímž je v poslední době převážně český film. Malé nekomerční projekty jako jsou projekty mladých umělců, malá divadla nebo galerie mají smůlu. Neexistující kulturní sponzoring souvisí s celkovou kultivací společnosti. Zdejší firmy vnímají kulturu většinou jako zbytečnou a podporují především sport a charitu. Když jsem připravovala galerijní vlak, obešla jsem asi šedesát marketingových ředitelů a musím říct, že jsem byla v šoku. Jsou to sice mladí lidé, od kterých by se dal očekávat pokrokový pohled na věc, ale jaksi vůbec nechápou, co to kulturní sponozoring je a vůbec je nezajímá, jak by se dal využít. Západní Evropa nemá s kulturním sponzoringem již řadu let žádný problém a umí jej výtečně využít.