Turnerova cena 2007

Robert Janás 

Poprvé od svého vzniku v roce 1984 se výstava kandidátů na Turnerovu cenu neuskutečnila v londýnské Tate Britain, ale v její liverpoolské pobočce. Oficiálním důvodem, který Tate uvedla, byla skutečnost, že Liverpool bude příští rok patřit mezi Evropská města kultury. Toto odůvodnění přijala britská média s pobaveným úsměvem. Ani důvod, že se letos v Tate Britain koná retrospektivní přehlídka předešlých ročníků soutěže a aktuální účastníci museli být umístěni jinam, by nezněl příliš přesvědčivě, protože 23. ročník Turnerovy ceny nepředstavuje žádné kulaté jubileum, které by retrospektivu odůvodňovalo. Pak už zbývá jen dlouhodobě proklamovaná snaha zpřístupnit umění regionům, která vedla před lety k otevření poboček Tate v Liverpoolu a v St. Ives, ale ani ta nezbaví letošní ročník pocitu, že všechno nefungovalo, jak mělo.

Vítězem se stal podle očekávání u nás poměrně dobře známý Mark Wallinger. Na výstavě se prezentuje videem, které zachycuje jeho performanci Spáč, během níž strávil v berlínské Neue Nationalgalerie deset nocí převlečený za medvěda. Akce proběhla už v roce 2004 a je otázkou, proč si Wallinger zvolil ke své prezentaci v soutěži, která oceňuje umělecký přínos za uplynulý rok, už poměrně staré dílo. Na základě vysvětlujícího textu Wallinger ve Spáči evokuje řadu berlínských symbolů moderních dějin. Sám medvěd je erbovním znamením Berlína a pojem spáč se odkazuje na tzv. spící agenty, kteří v době studené války v utajení působili v nepřátelských částech rozděleného města. Sdělení je ovšem patrné pouze z doprovodného textu, protože dílo samotné je příkladem extrémně minimalistického videoartu, kdy se během dvouapůlhodinové stopáže umělec v kostýmu medvěda zvolna pohybuje či posedává v prostorách galerie. Patrně žádný divák nedokáže jednotvárné video shlédnout celé.

V silně minimalistickém duchu se prezentoval také Nathan Coley. Stěžejní prvek jeho prezentace tvoří velký svítící nápis THERE WILL BE NO MIRRACLES HERE (Žádné zázraky zde nebudou). Ve srovnání s Wallingerem ponechává ještě otevřenější prostor k interpretaci svého díla. Zřejmé je pouze to, že i v jeho případě jde o aktivistické umění.

Asi nejzajímavější a divácky nejatraktivnější dílo na letošní Turnerově ceně předvedl Mike Nelson. Využil svého oblíbeného motivu labyrintů. Ve výstavních prostorách umístil instalaci plotů propletených úzkými chodbičkami, po jejichž stranách visí drobné amorfní objekty, v nichž lze průhledy vidět trojrozměrně poněkud abstraktně působící noční krajinářské záběry písečných dun a světel velkoměsta.

Na aktivistickou strunu hraje také Zarina Bhimji. Zaměřila se na dědictví britského kolonialismu. Na snímcích z bývalých britských kolonií v Indii a Africe zachycuje opuštěná prostranství a detaily, které evokují místa, odkud odešli lidé. I když Zarina Bhimji nepracuje s nezaměnitelným uměleckým rukopisem, je nutné dodat, že její fotografie působí po technické stránce kvalitně a čistě, s lehkým až glamourovým nádechem.

Tate Liverpool nabídla podstatně menší výstavní prostory než Tate Britain, kde se výstava kandidátů na Turnerovu cenu tradičně konala. Nebyl to ale jediný problém letošního ročníku. Celá akce působila, jakoby recyklovala sama sebe. Mezi čtyřmi nominovanými se objevili hned dva umělci, kteří se o cenu už v minulosti neúspěšně ucházeli. Mark Wallinger, který v roce 1995 po právu prohrál s Damienem Hirstem a Mike Nelson, jenž byl už méně zaslouženě poražen Martinem Creedem v roce 2001 - ten však zase patřil k nejslabším ročníkům soutěže. Opakované nominace se sice už v minulosti objevily, ale to šlo o počáteční ročníky Turnerovy ceny, kdy akce teprve hledala svou tvář a systém nominací neměl pevně danou podobu jako dnes. Za posledních dvacet let taková situace nenastala, natož aby se v jednom ročníku sešli hned dva neúspěšní uchazeči. Situace působí o to tragičtěji, že Wallinger i Nelson patří ke druhé lize britského konceptu a jejich jména jsou naprosto nesouměřitelná s takovými veličinami britartu, jaké představují Damien Hirst, Gavin Turk, Grayson Perry, Tracey Emin, bratři Chapmanové nebo Ron Mueck, kteří o Turnerovu cenu soutěžili v dobách její největší slávy. Umělci ztělesňující britart 90. let se pevně etablovali v oficiálních uměleckých strukturách, stávají se členy Royal Academy a nemají potřebu se podobných soutěží účastnit. Žádní noví konceptualisté srovnatelné úrovně v Británii na obzoru nejsou.

Od posledního silného ročníku Turnerovy ceny v roce 2003, jehož se zúčastnili Greyson Perry a bratři Chapmanové, soutěž zažívá krizi. Tvář a jasnou koncepci jí před dvaceti lety vtiskl ředitel Tate Gallery Nicholas Serota. Nominace vždy odpovídaly Serotovu vkusu, který preferuje konceptuální umění. Serota se známku jednostranného zaměření snažil z Turnerovy ceny sejmout. Nebyl to zásadní problém v době zlatého věku britartu, kdy britský koncept reprezentovali prvotřídní výtvarníci, a kdy koncept prosazoval nejvýznamnější britský soukromý galerista a velký Serotův rival Charles Saatchi. V současnosti ale Saatchi svou sbírku konceptualistů rozprodává a novou staví na malbě. Další významný konceptuální galerista Larry Gagosian se tradičně soustředí především  na Američany a navíc o veřejnou propagaci umění, které sbírá, příliš neusiluje. Serota tak zůstává jediným zásadním propagátorem konceptuálních trendů v Británii, což v době krize tohoto umění, na objektivitě Turnerově ceně nepřidává. Nic na tom nemění fakt, že se po dvaceti letech Serota poprvé neobjevil v porotě a místo předsedy zaujal ředitel Tate Liverpool Christoph Grunenberg. Jde o obdobnou situaci, jakoby u nás v porotě kvůli objektivitě místo generálního ředitele Národní Galerie zasedl ředitel Veletržního paláce. Letošní ročník tak dovršil dojem, že nejde o Turnerovu cenu, ale o Serotovu cenu. Problém je, že tato skutečnost v Británii už prakticky nikoho nevzrušuje.

Většina recenzí v britském tisku se k letošní Turnerově ceně stavěla spíše negativně. Na rozdíl od 90. let, kdy negativní kritiky reagovaly na šokující a novátorské, co vystavené práce přinášely, jsou dnešní kritici jen znudění z neinvenčnosti uměleckých děl. Nuda je asi to nejhorší označení, s nímž se výtvarník usilující o progresivnost může potkat. Některé recenze dokonce končily suchým konstatováním, že na výstavu nemá cenu chodit, i když je vstup zdarma. Dokonce i recenzent dlouhodobého mediálního partnera Turnerovy ceny deníku Guardian a někdejší porotce Adrian Searle, který má pozitivní hodnocení akce takřka v popisu práce, hájil vítězného Wallingera slovy, že jde o „dobrého umělce, i když se prezentoval špatným dílem.“ Turnerova cena se letos po dlouhých letech obešla bez demonstrace, kterou před galerií pravidelně pořádali stuckisté bojující za obnovu pozic malby proti konceptuálnímu umění. V oficiální tiskové zprávě to rádoby vtipně zdůvodnili tím, že jejich demonstrace přispívaly k propagaci Turnerovy ceny, která si něco takového nezaslouží. Ve skutečnosti je ovšem zřejmé, že Turnerovu cenu dnes už považují za nevýznamný podnik, který jim nestojí za plýtvání energií. Místo stuckistů objevujících se před Tate Gallery v žertovných převlecích tak letos v medvědím kostýmu paradoxně běhal na obrazovce jen vítězný Wallinger.

Nicholas Serota stojí v čele Tate Gallery už dvacet let. Je otázkou, jak dlouho ještě v této pozici vydrží. Je otázkou, co bude poté s Turnerovou cenou, které vtiskl nezaměnitelnou podobu, a která je s jeho osobností neoddělitelně spojena a zřetelně stárne spolu s ním.