Od meziválečné avantgardy k neofunkcionalismu

Rozhovor s brněnským architektem Ivanem Rullerem o meziválečné avantgardě, poúnorové „mrtvé zóně" a současných architektových radostech i strastech.

Jiří Kratochvil 
Profesor Ing. Ivan Ruller je považován za nestora brněnských architektů, jímž nepochybně je svým věkem (1926) a tím, že jeho přáteli byla dlouhá řada brněnských funkcionalistů, legendární společenství, které ve dvacátých a třicátých letech minulého století učinilo z Brna jedno z nejvýznamnějších center moderní evropské architektury. Ale na druhé straně není pouze žijící legendou, na brněnské fakultě architektury má stále své studenty a ve svém atelieru architektonické projekty, jež se právě realizují.

Jak lze charakterizovat to, čím se liší brněnská architektura od architektury jiných měst v Česku?

Brno mělo ve dvacátých a třicátých letech minulého století nesmírné štěstí, že se v něm shromáždilo tolik vynikajících, snad se dá říct geniálních architektů a že mělo zároveň kvalitní správu města, inteligentní investory a kultivovanou architektonickou klientelu, takže se mohl odehrát ten zázrak, co dokonce vzbudil zájem takových slavných architektů jako byli Le Corbusier a Walter Gropius a několika dalších, kteří přijeli do Brna přednášet. Vždyť v Brně bylo československé centrum Mezinárodního kongresu moderní architektury, vedené Bohuslavem Fuchsem a Františkem Kalivodou. Událostí byla Výstava soudobé kultury k desátému výročí vzniku republiky, výstava, co umožnila vznik výstavních prostor, které nemají u nás dodnes obdoby. A zároveň s výstavními pavilony v Pisárkách se v Brně-Žabovřeskách realizoval i projekt kolonie Nový dům, jejíž vznik inicioval můj otec, Čeněk Ruller, a stavitel František Uherka, oba stavitelé s velmi úzkým vztahem k architektuře a funkcionalistickým architektům. Je to řada obytných domů propagujících moderní bydlení. Na tento brněnský příklad navázala pak o čtyři roky později pražská kolonie Baba. Dlužno ovšem dodat, že nejpůvodnější záměr vzešel ze Stuttgartu, z moderní bytové kolonie Weissenhof. Ale ve dvacátých letech minulého století byla architektonická Evropa ještě propojena, impulsy se navzájem předávaly. Jedno je nesporné: funkcionalistické Brno je dodnes pojem a po dvacet roků bylo nejvýznamnějším městem československé moderní architektury. Nezapomínám samozřejmě na Zlín, ale přece jenom Brno je ve svém významu jako funkcionalistické centrum prvořadé a nezastupitelné.

Co Vás nejvíce zaujalo a co je Vám nejsympatičtější z architektonických realizací v polistopadovém Brně?

Je to už pěkná řádka zajímavých budov i celých komplexů a taky rodinných domů a zdařilých rekonstrukcí. Z těch komplexů jsou mi nesmírně sympatické objekty Jihomoravské plynárenské, v této chvíli pořád ještě nejvýznamnější celek stylu high-tech netoliko v Brně. Ze dvou nových brněnských knihoven je mi, přiznám se, sympatičtější jednoduchý minimalistický hranol knihovny v areálu filozofické fakulty, tedy sympatičtější než Moravská zemská knihovna, blízká architektonickému dekonstruktivismu. Mám taky rád novou fakultu informatiky u kartuziánského kláštera v Králově Poli. Anebo nový pavilon V na výstavišti, ostatně taky high-tech styl, s prosklenou východní a západní fasádou, a to tím způsobem, že tvoří optické spojení mezi pavilony A a Z, dominantami výstaviště. Za zdařilou považuji taky rekonstrukci centra Vysokého učení technického na Antonínské ulici, kde byl respektován původní charakter novobarokní budovy a přitom, podobně jako v Domě pánů z Lipé, otevřené nádvoří změněno skleněnou střechou na krytou dvoranu, umožňující nejrůznější kulturní akce. Tam nahlédněte, až půjdete po Antonínské, to stojí za vidění. Architektonicky zajímavá je taky dostavba a rekonstrukce sportovního areálu na Kraví hoře s krytým i venkovním bazénem.Cením si i rekonstrukce divadla Reduta a budovy Semilassa a rovněž areálu Vaňkovky a tak dále. Je toho spousta, ale nejsympatičtější je mi právě ten zážitek, že Brno je už zase na nadějné cestě stát se znova architektonicky respektovaným městem.

Tak a teď k jménům brněnských polistopadových architektů. Jak a čím je Vám blízké (případně vzdálené) brněnské architektonické společenství Obecní dům?

S tím se netajím, architekti z brněnského společenství Obecní dům jsou mi velice blízcí. Když jsem je v sedmdesátých o osmdesátých letech poznával, byli to ještě študáci, ale ne moji studenti, protož já tenkrát nesměl přednášet. Ale moc dobře jsem už věděl, že jsou to potenciální buřiči, žádná zlatá oportunistická mládež, nýbrž nonkonformisti. Komunistický režim si je nestačil uhlídat. Už koncem osmdesátých let „kuli architektonické pikle". To oni připravovali obrodu brněnské architektury po roce 1989. Například pořádáním přednášek o brněnském funkcionalismu a taky nápaditou rekonstrukcí říčních lázní Riviéra, kterou architekt Petr Pelčák označil za „jeden z milníků české architektury mezi srpnovou okupací a listopadovou revolucí", jak připomíná historik architektury Jan Sedlák. Dnes jsou to nesmírně talentovaní a činorodí architekti střední a mladší generace. Nejen staví, ale i teoretizují a věnují se výstavní a publicistické činnosti. Ale nejdůležitější je samozřejmě to, co staví, čím mění tvář Brna zdevastovaného socialistickým čtyřicetiletím. Takže jména těch architektů volného sdružení Obecní dům? Aleš Burian, Tomáš Rusín, Ivan Wahla, Jan Vrabel, Gustav Křivinka, Petr Hrůša, Michal Říčný, Jindřich Škrabal, Ludvík Grym, Antonín Novák, Ladislav Kuba, Martin Rudiš, Tomáš Pilař a samozřejmě Petr Pelčák a Jan Sapák. Nejzajímavější jejich stavby a rekonstrukce? Některé jsem už zmínil před chvílí, takže k nim teď přidám Dům pojišťovny Kooperativa na Rašínově ulici s náročným začleněním novostavby do historického kontextu, vždyť je to v sousedství gotického chrámu a pseudogotického Jakubského náměstí. Podobně náročné bylo začlenění Investiční a poštovní banky mezi historizující budovy na Joštově ulici. Anebo dostavba Masarykova onkologického ústavu na Žlutém kopci, navazující na funkcionalistický Dům útěchy architekta Bedřicha Rozehnala z třicátých let. Přestavbu areálu bývalé Wannieckovy továrny jsem už zmínil k předchozí otázce. Vaňkovka, to byla obrovská investice, takže ve srovnání s ní je rekonstrukce Denisových sadů v areálu pod katedrálou docela nenápadná, ale řekl bych, že přesto významná, protože Obelisk v Denisových sadech, původně na Františkově, je na jednom z nejdůležitějších míst v Brně, totiž na jednom konci kompoziční osy tvořící základ někdejší brněnské okružní třídy. Stavět v centru městské památkové rezervace a ještě na nárožní parcele dvou ulic s historickou zástavbou, a to prosím tak, aby to ocenil i Klub za starou Prahu nominací na Cenu stavby v historickém prostředí, to se podařilo E-pasáži, zajímavému modernímu polyfunkčnímu domu nedaleko Římského náměstí. A nesmím zapomenout na obchodní dům Omega na místě té nešťastné proluky na náměstí Svobody vedle domu U čtyř mamlasů, z jehož druhé strany je zas Obecním domem nápaditě rekonstruována historizující budova pro firmu Humanic, navíc zvýrazněná červenou fasádou. A na Novobranské ulici postavili architekti Obecního domu provozní budovu Dopravního podniku se zaobleným nárožím vertikálně členěné travertinové fasády, a to v proluce historizující zástavby. Ale nechci redukovat vynikající polistopadovou brněnskou architekturu pouze na Obecní dům. Od počátku devadesátých let je tady i další architektonické společenství A PLUS BRNO, jejichž zásluhou vznikl už zmíněný nejvýznamnější architektonický celek současného Brna, Jihomoravská plynárenská, a staví se kampus Masarykovy univerzity v Brně-Bohunicích. Však mnoho dobrých architektů pracuje i mimo tato dvě významná architektonická centra a stále se prosazují další generace mladých architektů.

Co je pro Vás nejcennější z Vašich vlastních architektonických realizací? A co se Vám nepodařilo realizovat?

Těžko říct co je nejcennější. Ale snad bych tak mohl označit budovu Ingstavu (dnes Business Centrum) z konce šedesátých let. Z provozního hlediska šlo o realizaci velkoplošných kanceláří v pojetí „Bürolandschaft", tedy „kancelářské krajiny", svým způsobem hold Karfíkově správní budově firmy Baťa ve Zlíně. Taky jsem tady využil architektonického principu dvojité celoprosklenné fasády, tedy tepelnou a akustickou izolaci od hlučné Vídeňské ulice. K budově neodmyslitelně patří její výtvarná součást, brutalistická kompozice sochaře Milana Buřivala na téma Voda, dále dřevěný reliéf v hale od Zdeňka Macháčka a Pavla Navrátila, reliéf Vladimíra Preclíka, artprotis Bohumíra Matala a obraz Januše Kubíčka. A tady chci zdůraznit, že spolupráce s výtvarníky byla pro mě vždycky nesmírně důležitá. Je mi totiž blízké přesvědčení architekta Le Corbusiera, že „architektura a výtvarné umění nejsou dvě protikladné věci, ale tvoří celek, pevnou harmonickou jednotu". V časech normalizace jsem si při práci na interiéru banky v Praze v Sokolovské ulici vybral celou plejádu znamenitých českých výtvarníků: Evu Kmentovou, Adrienu Šimotovou, Zdenu Fibichovou, Bělu Suchou, Marii Štecherovou, Olbrama Zoubka, Vladimíra Preclíka, Bohumíra Matala a skláře Jelínka. Jenomže národním umělcům v tehdejším Československém svazu výtvarných umělců a tzv. fondové komisi se to zpropadeně nelíbilo. Ale podařilo se mi svůj výběr přece jenom prosadit, protože velice odvážný zodpovědný úředník banky řekl jasně a zřetelně, že s architektem budou spolupracovat buď ti umělci, které si sám vybral, anebo žádní. Ale vraťme se do Brna. Potěšilo mě, že budova Ingstavu byla vybrána mezi deset nejúspěšnějších realizací české architektury druhé poloviny 20.století. Ale nejvíc jsem si „užil" s halou Rondo. Počátek sedmdesátých let, to nebyla příznivá doba na takové realizace. Hala mohla vzniknout dík iniciativě městské části Brno-střed, ale i dík tomu - což zní dnes zábavně - že se stavělo v rámci Akce Zet. Původně se uvažovalo o stavbě podobné pavilonu Z , jak ho známe z brněnského výstaviště. Jenomže tady by střecha stínila pohled na siluetu Petrova, takže jsem se nakonec rozhodl pro u nás zcela atypickou lanovou konstrukci, řekněme tedy brutalistickou stavbu. Nesmírně obtížně se sháněly materiály pro ocelovou konstrukci a pak to ještě na několik let uvízlo finančně. A nepříjemné je, že nekvalitní materiály z těch sedmdesátých let dnes urychlují stárnutí Ronda a taky že do funkční skladby haly pronikly cizorodé prvky: prodejna Billa a noční klub. V tomtéž čase jsem stavěl pro zlatnické družstvo budovu Karat, a zase ve spolupráci s výtvarníky, tentokrát s Jánušem Kubíčkem, Zdeňkem Macháčkem a Bohumírem Matalem. Ale taky budova Karatu rychle stárne, ty nešťastné nekvalitní materiály normalizačních časů. Až do publikace Slavné brněnské vily se zatoulala vila, kterou jsem pod Masarykovou čtvrtí postavil pro inženýra Petráčka. Tolik snad k mým nejmilejším stavbám. Však je mi líto, že se mi nepodařilo realizovat kotel v Hustopečích. Byla to pro mě silně citová záležitost, protože tento vzácný dvojlodní gotický kostel komunisté odstřelili. Byla to, obrazně řečeno, mimořádně surová vražda. Pojal jsem svůj návrh co jakýsi památník této události, architektonickým připomenutím původního kostela, ale nikoli v podobě repliky, nýbrž v soudobém provedení, s meditačním prostorem v původním presbyteriu.

Čím je pro Vás architektura, profesí, posláním nebo vášní?

Vášeň je silné slovo a dovedete si vůbec představit, že by vášeň vydržela běh na tak dlouhé trati: od projektu k realizaci? Je to daleko jednodušší, architektura je totiž pro mě především služba. Ano, jistě a taky láska. A měl jsem skoro vždycky štěstí na sympatické investory a na inteligentní klienty. Takže jsem sloužil rád.

Kdo ze světových architektů byl pro Vás v mládí inspirujícím vzorem? A jak je tomu dnes?

V mém mládí to byl samozřejmě Le Corbusier, Ludwig Mies van der Rohe, autor vily Tugendhat, a brazilský architekt Oscar Niemeyer. Později jsem do toho inspirujícího společenství přibral například geniálního finského architekta Alvara Aalta, jehož stavby jsou ekologické a přitom finačně nepříliš náročné. A samozřejmě architekty jedné z vrcholných staveb high-tech, tedy Centre Pompidou, Renza Piana a Richarda Rogerse. A nedovedu si svůj svět architektury představit bez Japonce Tadaa Anda anebo bez Normana Fostera, kterého v Evropě známe především dík jeho rekonstrukci berlínského Reichstagu. Ale můj obdiv patří i našim architektům působícím v zahraničí. A především teď myslím na Jana Kaplického, architekta světového jména, jehož projekt Národní knihovny, nádherné stavby organické architektury, se setkal s tak ostudným nepochopením pražského magistrátu a s tak cílenými útoky, až to člověku připomíná shora řízenou hysterii (už ta slova : chobotnice, zelený chrchel!) padesátých let .Ostatně není to první nepochopení, kterého se architektu Kaplickému u nás dostalo. Už v devadesátých letech nabídl pražskému magistrátu pomník obětem komunismu, a zdůrazňuji, že zadarmo, a ze strany magistrátu naprostý nezájem.

Tady bych k tomu já dodal, že v souvislosti s tím, co se děje Kaplickému, je ještě víc srozumitelné, proč se Milan Kundera nevrátil do vlasti a proč tady ledasčemu nedůvěřuje. Řekl bych, že je stále ještě „něco shnilého ve státě českém"...
.
Ale jsou tady ještě další naší významní architekti žijící v zahraničí, například Otakar Máčel z Holandska, Jan Čejka z Německa, Jiří Oplatek a Ivan Koleček ze Švýcarska a Eva Jiřičná, působící stejně jako Jan Kaplický ve Velké Británii, ale Brno už má od ní pěší high-tech lávku přes Koliště. A je těch našich významných, v zahraničí působících architektů mnohem víc, a mnozí z nich už u nás obětavě přednáší.

Přátelil jste se s někým z brněnských meziválečných avantgardních architektů? Jak se dokázali vyrovnat s diktátem sorely, socialistického realismu v architektuře první poloviny padesátých let?

Ale ano, s řadou z nich. Patřím k těm, kteří byli postiženi uzavřením českých vysokých škol v protektorátě a neušli totálnímu nasazení, takže jsem začal studovat až v říjnu 1945, a na fakultě architektury Vysokého učení technického Dr. Edvarda Beneše jsem měl jako učitele i funkcionalistické architekty. Nejcennější a nejužitečnější byla pro mě možnost pracovat v atelieru profesora Bedřicha Rozehnala, kde jsem se například mohl zúčastnit přípravných studií Fakultní nemocnice v Brně-Bohunicích a nemocnice v Bratislavě za Mlýnskou dolinou. A pak v následujících letech při práci na brněnské dětské nemocnici v Černých Polích, té poslední funkcionalistické stavbě, která ještě směla být dokončena počátkem padesátých let, jsem profesora Rozehnala doprovázel při autorském dozoru na staveništi, byl jsem s ním prakticky denně, byla to pro mě ta nejdůležitější škola mého života, a vděčím jí takřka za všechno. A při práci v atelieru profesora Rozehnala jsem měl příležitost spolupracovat i s profesorem Bohuslavem Fuchsem, a sice na směrném územním plánu Nitry a projektu Vysoké zemědělské škole v Nitře. Ale měl jsem taky to štěstí, že mě učil profesor Jaromír Krejcar, člen Devětsilu, autor československého high-tech pavilonu na Světové výstavě v Paříži 1937, purista, konstruktivista a posléze taky funkcionalista.

To já ho znám zas z literárních souvislostí. Vždyť to byl druhý manžel Mileny Jesenské, té velké lásky Franze Kafky, a otec básnířky a spisovatelky Jany Krejcarové-Černé, dlouholeté přítelkyně filozofa a spisovatele Egona Bondyho.

Ano, jeho jméno nepochybně patří do nejširšího kulturního kontextu. Po komunistickém puči architekt Krejcar emigroval a už v roce 1950 zemřel v emigraci. Přátelil jsem se prakticky se všemi funkcionalistickými architekty, funkcionalismus je má velká láska, a byl jsem svědkem toho, že většina brněnských funkcionalistických architektů nebyla ochotna mít něco společného se sorelou, tedy socialistickým realismem v architektuře, takže dík funkcionalistické tradici se sorela Brnu obloukem vyhnula, jen kriminál v Bohunicích a pár bytovek mimo centrum Brna.

Co znamená dnes pojem architektonická avantgarda? Je to dodnes inspirující brněnská tradice anebo už jen tradiční nostalgie? Žije ještě něco z architektonických idejí Karla Teigeho a Jiřího Krohy? A co je pro architekturu nebezpečnější, někdejší avantgardní ideologie, anebo současné developerství, například to zaměřené na bytovou výstavbu?

Už jsme o tom mluvili, volné architektonické společenství Obecní dům se hlásí k funkcionalismu. Zůstala praktická inspirace, zatímco Teigeho utopická ideologie, představená v jeho knihách Sociologie architektury a Architektura pravá a levá, a taky Krohova levicová ideologie architektury, zkarikovaná v panelákových králikárnách, vzaly za své. Ale řekl bych, že živá stále ještě zůstává „bible funkcionalismu", kniha architekta Karla Honzíka Tvorba životního slohu. Ale tady ještě musím dodat, že zásadovost brněnských funkcionalistů, neochotných podřídit se diktátu sorely, byla taky trestána. Nakonec si aparátčíci našli záminku a dokonce i hůl: architekt Bedřich Rozehnal si pobyl tři roky ve vězení a architekta Bohuslava Fuchse zachránil před kriminálem zásah architekta Jiřího Krohy, který měl v té době slovo, protože byl pro tehdejší aparátčíky stále jakousi ikonou levicovosti. Někdejší avantgardní ideologie je už jistě dávno a právem mrtvá a skutečným nebezpečím je dnes často necitlivé a bezohledné developerství, tedy to, které obklopuje Brno v nejbližším okolí - Lelekovice, Ořešín, Kníničky, Jehnice, Vranov u Brna - satelitní výstavbou z podnikatelského baroka a podobnými přízračnostmi. Stavební firmy a investoři totiž nabízejí laciné katalogové projekty a těm dávají mnozí přednost před prací kvalitních architektů. Tady je nejvíc zapotřebí osvíceného přístupu městské správy a starostů v těch obcích.

Co vystřídalo architektonickou postmodernu? Snad neo-moderna? A čím lze ten nový proud po postmoderně charakterizovat?

Já myslím, že jedno slovo na pojmenování nestačí. Dosud nikdy se architektura tak nerozkošatěla jako po odstupu postmoderny. Postmoderna byl synkretický směr, něco jako architektonická koláž, vedl často k dekorativismu a v tom nejhorším případě až k jakémusi architektonickému disneylandu . Přiznám se, že mi to není blízké. Podobně jako postmoderna i současný dekonstruktivismus má své filozofické a literární kořeny, totiž v Derridově filozofii. To je na opravdu dlouhé povídání a tak sám za sebe jen dodávám, že je mi to taky vzdálenější, ale Gehryho Tančící dům v Praze respektuji. Bližší je mi, jak už jste asi pochopil, neofunkcionalismus, high-tech a minimalistická a taky organická architektura. Ale současná architektura je tak košatá, že je obtížné obsáhnout ji definujícími termíny.

Spisovatel Vladimir Nabokov řekl, že pro něho je nejposlehlivějším měřítkem kvality díla „estetické blaho" , které prožívá tvůrce i ten, komu je dílo určeno. Jaké místo má „estetické blaho" v hierachii hodnot architekta? Lze „estetické blaho" zakalkulovat do architektonického projektu?

Od svých devíti let bydlím v domě, který stavěl můj otec v Masarykově čtvrti ,a jsem tedy denně obklopen architektonickými, a to nejen funkcionalistickými, klenoty od Fuchse, Kranze, Kumpošta, Oplatka, Wiesnera, Eislera, Pořísky, Krohy, Schlesingera, Baumfelda, Poláška, Bauera, Žáčka, Tymicha a dalších. Navíc jsem měl to štěstí, že jsme se s kamarády z těch domů často navštěvovali, takže jsem znal i interiér těch staveb. A setkávání s architektonickou krásou, to je mé „estetické blaho", i když jsem samozřejmě v klukovských letech z toho ještě neměl ten pojem, ale bezděčně to už tenkrát ve mně uvízlo. „Estetické blaho" se samozřejmě nedá zakalkulovat do projektu, stejně jako štěstí se nedá zakalkulovat do života. Ale jakýmsi způsobem se nakonec do každého dobrého architektonického díla dostane.

Vím, že se teď obracím na nesprávnou adresu, ale přesto se zeptám. Dohodnem se jistě na tom, že dosud nikdy ve svých poválečných dějinách neměla brněnská architektura a urbanistika takovou šanci jako za posledních osmnáct let. Ale nelze přece zároveň navázat na předválečný architektonický étos a zároveň nechat ledasco propadnout devastaci a demoralizaci. Jaktože se mohou tedy dít takové obludnosti jako je úplné znehodnocení interiéru hotelu Avion, jedné z nejcennějších moderních brněnských staveb? A jaktože byl komorní prostor historického Dominikánského náměstí, někdejšího Rybného trhu, zastíněn obchodním megacentrem ? Proč bývalá taneční kavárna Savoy na rohu Běhounské ulice je už teď v daleko neutěšenějším stavu než bývala za komunistů? Jaktože počátkem devadesátých let zanikla tradiční kavárna Opera, a proč naopak nedostala šanci vrátit se ke své předválečné slávě? Totéž se nepochybně týká i cukrárny U Tomana na náměstí Svobody anebo slavné kavárny U Dorotíků na České ulici. A takových příkladů by byla řada. Řekněme, že tady selhaly „staré struktury" památkové péče. A není proto na čase založit v Brně z iniciativy architektů obdobu Klubu za starou Prahu, tedy Klub za moderní Brno? A určitě nejsem sám, kdo se rád zúčastní takového společenství na obranu před devastací Brna. Anebo už něco takového existuje?

Chválabohu už existuje. Společenství Obecní dům si přibralo ke svým úkolům taky bránit brněnskou architekturu před devastací a já jsem v poradním sboru pro kulturu rady města Brna, což by snad už mohlo tomu nejhoršímu zabránit. Anenské terasy, vysoké monstrum zakrývající výhled na Petrov z Pekařské ulice, to je však ukázka toho, že nám stále ještě něco uniká. Anebo likvidace interiéru i vnějšího vzhledu pohádkové vily Valerie Fischerové od Leopolda Bauera, kterou v původní podobě zná veřejnost už jen z fotografií v publikaci Slavné brněnské vily. Ale pokud jde o to množství nádherných kaváren, které v Brně za posledních padesát roků zanikly, to je sice smutná přehlídka devastací, teď právě připomenutá výstavou na Špilberku: Zmizelý svět brněnských kaváren, ale chválabohu vznikají zase kavárny nové, třeba ty Obecního domu: Café Onyx na Zámečnické, Café Steiner ve funkcionalistickém nájemném domě architekta Steinera na Gorkého , anebo už velice oblíbené Café Blau na Běhounské. Změna společenského systému odstranila spoustu překážek, ale přinesla také nové obtíže, s kterými si zatím nevíme dost rychle rady. Pak vznikají takové absurdní situace, že po Poláškovi junioru, kterému minulý režim ukradl rodinnou vilu, funkcionalistický architektonický skvost postavený jeho otcem, požaduje normalizační vlastník při restituci obrovskou sumu za své vnitřní úpravy domu, kterými de facto znehodnotil jeho původní podstatu!